— Tati, přestaň to omlouvat. — zarazila ho ostře. — Měli jste možnost rozhodnout se jinak. Tehdy.
Matka sklopila zrak.
— Mysleli jsme, že je to tak nejlepší řešení.
— Pro koho? Pro Rostislava? — Kateřina se hořce usmála. — Napadlo vás někdy přemýšlet i o mně?
Odpovědí bylo jen těžké povzdechnutí. Nic víc.
Kateřina se narovnala a vstala od stolu.
— Zaplatím vám týden v hotelu. Od zítřka. Pak si budete muset sami rozmyslet, co dál. Víc udělat nedokážu.
— Ty nás vyhazuješ! — vykřikla matka chraplavě. — Po tom všem, co jsme pro tebe obětovali?
Kateřina se na ni podívala klidně, bez vzteku.
— Ano, mami. Přesně po tom všem.
Druhý den ráno odešli. Bez loučení, bez výčitek. Jen dveře tiše, ale definitivně zapadly.
Byt znovu pohltilo ticho. Kateřina stála u okna a sledovala, jak kapky deště stékají po skle. Necítila úlevu, spíš prázdno. Jako by z jejího života někdo vyřízl kus masa. Přesto věděla, že jiná cesta neexistovala.
Za týden zazvonil telefon. Volal otec.
— Kateřino… jsme pořád v hotelu. Maminka neustále pláče. Řekl jsem jí, že si za to můžeme sami. Ale možná… možná bys s ní mohla promluvit?
— Tati, nejde to.
— Jsme už staří…
— Stáří není omluva, — odpověděla pevně. — Nikdy jste nechtěli vidět, co se děje doopravdy. Mlčet bylo vždycky snazší.
Na druhém konci bylo dlouho ticho, než se ozval unavený hlas.
— Možná máš pravdu.
— Jenže jsi na to přišel pozdě.
Uběhly další dva týdny. Kateřina si pomalu zvykala na klid. Podzim převzal vládu nad městem — rána byla studená a tmavá, v chodbě domu byl cítit pach vlhkého listí.
Jednoho večera nesla odpadky a u vchodu spatřila otce. Stál tam v tmavém kabátě, v ruce igelitovou tašku.
— Tati?
Otočil se.
— Ahoj, holčičko. Nepůjdu nahoru. Chtěl jsem tě jen vidět.
— Kde je máma?
— U kamarádky. Já odešel. Už jsem to nezvládal. Pořád se hádá, všechny obviňuje. Roman a Gabriela neberou telefon. Napadlo mě… že ty se ode mě snad ještě neodvrátíš.
Kateřina mlčela dlouho.
— Tati, ty ses tehdy rozhodl mlčet, i když ještě šlo všechno změnit.
— Já vím. Byl jsem zbabělec.
— A teď?
— Teď nic. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem na tebe pyšný. Jsi jediná, kdo to všechno ustál se ctí.
Usmál se — unaveně, ale laskavě.
— Žij svůj život, Kateřino. Nedělej stejné chyby jako my.
Přikývla. Neplakala. Nepozvala ho dál. Jen tiše řekla:
— Dávej na sebe pozor, tati.
Odcházel temným dvorem se shrbenými zády.
Kateřina se vrátila domů. V předsíni ji potkal Tomáš Kratochvíl.
— Kdo to byl?
— Táta. Přišel se rozloučit.
Sedla si na gauč a zabalila se do deky. Uvnitř byl klid. Žádný hněv, žádná lítost. Jen ticho.
Venku pořád pršelo, světla aut občas přejela po oknech.
Napadlo ji, že takhle možná vypadá svoboda — když už nemusíš nikomu dokazovat svou hodnotu ani prosit o lásku ty, kteří ji nikdy dát nechtěli.
V tomhle bytě se teď nekřičí. Nikdo neponižuje, nikdo nic nevymáhá.
Jen ticho, vůně kávy a Tomášův hlas z kuchyně:
— Kateřino, ohřeješ polévku, nebo to mám udělat já?
— Udělej to ty, — odpověděla a po dlouhé době se usmála.
Bylo jí pětatřicet a celý život měla před sebou. Ten skutečný. Vlastní. Nežít ho jako splátku cizích chyb.
A poprvé už se nebála — ani minulosti, ani sebe samotné.