Kateřina cítila, jak se jí uvnitř zvedá horká vlna, která neměla kam uniknout.
— Mami, ne. Nejezděte sem. Opravdu vás teď nemůžu přijmout.
— Jak to myslíš, že nemůžeš?! Co jsi to za netvora?! Máte přece dva pokoje! Co jsme my, snad nějaká zvěř? Jsme staří lidé!
— Mami, poslouchej mě — skočila jí do řeči Kateřina. — Ten byt jste prodali vy sami. Dobrovolně. Kvůli Rostislavovi. Kvůli němu, který vás teď ani nechce pustit přes práh. Proč bych měla nést následky vašich rozhodnutí já?
— Protože jsi naše dcera!
— A on je co? Není snad váš syn?
Na druhém konci se ozvalo jen přerývané dýchání. Pak ticho. A cvaknutí. Signál byl pryč.
Ten večer se Tomáš vrátil domů pozdě. Kateřina seděla bez hnutí na pohovce, v rukou studený hrnek s čajem, na který dávno zapomněla.
— Volali znovu? — zeptal se tiše.
Přikývla.
— Přijedou i bez pozvání — řekl po chvíli. — Podle toho, cos mi o nich vyprávěla.
— Myslíš, že to opravdu udělají?
— Myslím, že ano. Tvoji mámu znám už jen z tvých příběhů… a stačí mi to.
Nemýlil se.
Druhý den po práci uviděla Kateřina před domem dva kufry. Vedle nich stála matka, kabát pečlivě zapnutý až ke krku, a otec, shrbený, s unaveným pohledem.
— Tak jsme tady — oznámila matka, jako by šlo o dávno domluvenou návštěvu. — Nemáme kam jít.
Kateřině pulsovalo ve spáncích. Překvapení necítila žádné.
— Mami, vždyť jsem ti říkala…
— Dost řečí. — Matka už mířila ke vchodu. — Otevři, pak si to vyjasníme.
Otec šel za ní mlčky, s očima sklopenýma k zemi.
Kateřina odemkla. Ne proto, že by souhlasila, ale proto, že odmítala dělat scénu před sousedy.
Byt se náhle zdál menší než kdy dřív. Matka se okamžitě ujala velení:
— Tady je nějaký nepořádek. Kde máte čisté ručníky? A kuchyň… nádobí se takhle přece nestaví.
Kateřina sevřela čelist.
— Mami, jsi tu jako host. Neveď tady domácnost.
— Host? Já nejsem host! Já jsem tvoje matka! — vyhrkla ostře. — Nebýt mě, nemáš vůbec nic!
— Neměla bych nic, kdybych vás tehdy poslechla — odpověděla Kateřina tiše a odešla do ložnice.
Tři dny byl byt vzhůru nohama. Matka se hádala s Tomášem kvůli každé maličkosti, stěžovala si na hlasitou televizi, brblala nad jídlem, že je bez chuti, málo slané, prostě špatné.
Otec většinu času proseděl na balkoně s cigaretou. Mlčel. Občas se pokusil napětí urovnat, ale pokaždé to vzdal dřív, než to vůbec začalo fungovat.
Čtvrtý den Tomáš praskl.
— Kateřino, takhle to nejde. Buď oni, nebo já. Nejsem stroj.
Věděla, že má pravdu.
Večer se nadechla, sebrala odvahu a posadila se naproti matce ke kuchyňskému stolu.
— Mami, ty a táta budete muset odejít.
— Cože?! — Matka vyskočila. — Ty nás vyhazuješ?
— Nevyhazuju. Jen vás prosím. Musím pracovat, Tomáš má důležitý projekt. Takhle se žít nedá.
— A kam máme jít, chytráku? Na ulici?
— K Rostislavovi. On by se o vás měl postarat.
— On má děti, už tak to má těžké.
— A já to mám snad jednoduché?
Matka se opřela, založila ruce na prsou.
— Jsi nevděčná. Tohle všechno je vina tvého manžela. Poštval tě proti nám.
— Ne, mami. Proti mně jste se obrátili vy sami. Ve chvíli, kdy jste všechno dali mému bratrovi — dokonce i poslední šanci zachovat se fér.
Otec zvedl oči od hrnku.
— Kateřino, nebuď tak prudká… maminka jen…