Tadeáš Malý si unaveně povzdechl, když Natálii Petříčekovou políbil na tvář.
„Dneska jsem úplně vyřízený,“ zamumlal a sundal si kabát. „Jak ses měla ty?“
„Chyběl jsi mi,“ přitiskla se k němu Natálie a na okamžik zavřela oči. „Celý týden jsme se neviděli. Proč jsi vůbec nepřijel?“
„Práce bylo nad hlavu,“ odpověděl vyhýbavě. „A doma je to čím dál horší. Daniela Čermáková už si začíná domýšlet kdeco, dělá scény úplně kvůli maličkostem, pořád vyžaduje pozornost a do všeho zatahuje děti. Je to… složité.“
Natálie ztichla a po chvíli tiše pronesla: „Sliboval jsi mi, že se rozvedeš. Jsme spolu tři roky a já pořád jen čekám někde stranou.“
Tadeáš protočil oči. Zase to samé. Přijel sem, do pronajatého bytu, aby si odpočinul od rodiny, a místo klidu poslouchal výčitky i tady.
„Už jsem ti to vysvětloval,“ řekl podrážděně. „Teď prostě Danielu opustit nemůžu. Děti jsou malé a nevím, jak by rozvod zvládly. A navíc máme společné podnikání, spoustu věcí je psaných na ni.“
„Tak kdy?“ zeptala se Natálie klidným, ale unaveným hlasem. „Jak dlouho mám ještě čekat? Rok? Pět let? Deset? Už mě nebaví se skrývat. Jsem vyčerpaná z toho, že na tebe čekám celé týdny a že se o tebe musím s někým dělit. Pokud si myslíš, že spolu nikdy nebudeme doopravdy, tak mě prosím pusť. I já mám právo na normální štěstí.“
Tadeáš rychle změnil téma. Poslouchat podobné monology neměl chuť.
„Co kdybychom zašli do restaurace?“ nadhodil. „Dlouho jsme nikam nešli. Vyber si.“
Natálie pochopila náznak a o budoucnosti už nemluvila. Večer strávili spolu a Tadeáš, poté co doma zalhal o nečekané pracovní cestě, u ní zůstal přes noc.
„Je to jasné, má někoho jiného,“ tvrdila Danielině matce Ivetě Mlynářové slova nešla zastavit. „Copak může mít pořád nějaké cesty, když pracuje sám na sebe? Vždyť nemá žádné nadřízené.“
„A všimla sis, jak se najednou zkrášluje?“ pokračovala rozhořčeně. „Nové obleky, drahé barbershopy… Dřív se holil doma a teď mu vousy upravuje nějaký specialista. Hanba!“
„Mami, prosím tě, přestaň,“ požádala ji Daniela vyčerpaně. „Už tak je mi těžko. Nemohla bys mi aspoň trochu projevit soucit?“
„Vyhoď ho,“ rozčilovala se Iveta Mlynářová. „Sebrat papíry, jít k soudu, rozdělit majetek a hotovo. Proč bys ho měla dál snášet?“
Daniela mlčela, protože sama cítila, že to, co v rodině začalo praskat, se už jen tak slepit nedá a nejhorší otázky ji teprve čekají.