Smích u jejich stolku zněl hlasitě a bezstarostně. Natálie Petříčeková seděla s kamarádkami v kavárně, kolem se nesly veselé historky a drobné vtípky, jenže ona sama byla myšlenkami úplně jinde. Slova ostatních k ní doléhala jen tlumeně, jako by mezi nimi stála skleněná stěna. V hlavě se jí pořád dokola vracel jeden jediný člověk – Tadeáš Malý.
Simona Blažeková si toho nakonec všimla a přestala se smát.
„Hele, co se s tebou děje?“ zeptala se přímo. „Vypadáš, jako bychom byli na pohřbu. Koho dneska oplakáváme?“
Natálie si povzdechla a s trpkým úsměvem odpověděla:
„Moje vlastní ženské štěstí. Dneska mu asi vystrojuju slavnostní rozloučení. Zdá se, že ho definitivně pohřbívám.“
Vendula Vysokýová se okamžitě chytla:
„Takže ženáč se pořád nemá k tomu, aby opustil rodinu, co? Natálko, vážně – k čemu ti je? Chlap po čtyřicítce, už má půl století na dohled.“
Chvíli se odmlčela a pak pokračovala ještě ostřeji:
„Dobře, má peníze. A co z toho? Čtyři roky s ním něco táhneš a výsledek? Nemáš vlastní byt, nemáš auto, nemáš nic. Tak mi řekni, proč se ho držíš? Podívej se kolem – svobodných chlapů je plno. Třeba tamhle u vedlejšího stolu sedí sympatický tmavovlasý brunet, už deset minut po nás pokukuje.“
Vendula se zazubila.
„Jestli chceš, hned vás seznámím.“
Natálie se vyděšeně narovnala.
„Prosím tě, ne! Vendulo, ani krok! Nechoď tam, nikoho mi nepředstavuj!“ vyhrkla. „Sedni si okamžitě. To je tak trapné, snad se propadnu.“
Jenže Vendula byla pověstná svou drzou odvahou a sebejistotou. Bez váhání vstala, došla k cizímu muži, lehce se k němu naklonila a cosi mu pošeptala. Mladík se usmál, přikývl a očima znovu zabloudil k Natálii.
Vendula se triumfálně vrátila ke stolu.
„Tak, dámy, právě jsme byli svědky zrodu nové kapitoly Natálčina života,“ prohlásila slavnostně. „A mimochodem – nemýlila jsem se. Koukal přesně po ní.“
Pak tleskla do dlaní.
„Simono, Anežko, vstáváme. Jdeme si přepudrovat nosíky. Rychle, holky!“
A tak se stalo, že díky Vendulině iniciativě se Natálie seznámila s Michalem Mladým. Zpočátku si pevně říkala, že z toho nic nebude. Nechtěla si nic slibovat, nechtěla se znovu zklamat. Jenže týdny plynuly, telefonáty byly čím dál častější a zhruba po měsíci si s překvapením musela přiznat, že je jí s Michalem dobře. Dokonce lépe než kdykoli s Tadeášem.
O další měsíc později přijala Michalovu nabídku, aby tvořili pár. A tentokrát to nebylo z pochybností nebo čekání – ale z opravdové radosti.
„Ahoj, zlato,“ ozval se Tadeáš Malý do telefonu. Seděl v autě a mluvil klidným, samozřejmým tónem. „Jak se máš? Promiň, že jsem se tak dlouho neozval, nepsal jsem ani nevolal. Bylo toho strašně moc.“
Krátce se odmlčel a pokračoval:
„Otevíral jsem další pobočku v kraji, úplně mě to pohltilo. Co kdybychom se dneska viděli?“
„Dobrý den,“ odpověděla Natálie zdvořile, skoro chladně. „Mám se dobře. Děkuju. Ale dneska ne, Tadeáši. Nemůžu, mám jiné povinnosti.“
Takovou reakci rozhodně nečekal. Okamžitě zpozorněl.
„Jak to myslíš? Od kdy jsou tvoje věci důležitější než já? Dřív ses přece nikdy se setkáním nevymlouvala.“
„To bylo dřív,“ pronesla klidně. „Teď se moje priority změnily. A promiň, ale dál už se s tebou vídat nebudu. Pro mě tímhle náš vztah končí.“
Bez dalšího vysvětlování hovor ukončila. Tadeáš v autě zuřil, prudce nastartoval a zamířil rovnou k ní.
Natálie ho doma přijala, jako by s jeho příchodem počítala.
„Věděla jsem, že se vážnému rozhovoru nevyhneme,“ řekla tiše. „Pojď dál.“
„Natálie, co to má znamenat?“ vyhrkl podrážděně. „Ty se mi vyhýbáš? Vždyť jsem ti přece vysvětloval, že jsem nemohl přijet, byl jsem zavalený prací, doslova jsem…“