— Kupte si hodinky. Pane, kupte si hodinky. Jsou dobré, funkční, nejsou rozbité.
Muž s prošedivělými vlasy se zastavil kousek ode mě. Chvíli si mě mlčky prohlížel, pak se lehce zamračil a zeptal se:
— Ty jsi Radomír Kalous? Syn Stanislava?
Přikývl jsem a snažil se v hlavě vydolovat, odkud bych ho mohl znát. Marně. Paměť mlčela.
— Táta… ten už nežije. Umřel minulou zimu, — dodal jsem po chvilce a potáhl nosem.
— Jak to? Vždyť vypadal jako chlap v plné síle, — podivil se cizinec.
— Propadl se pod led na řece. Led praskl a on šel ke dnu. Tak co, vezmete si ty hodinky? Podívejte se, jsou fakt dobré.
Vzdal jsem mu je do ruky. Obracel je, zkoumal ciferník i poškrábaný řemínek a pak se zeptal:
— Patřily tvému otci?
— Jo, — přiznal jsem nerad.
— A to ti není líto prodávat takovou památku?
— Mamka řekla, že musím. Nemá z čeho nás se ségrou živit. Zima je za dveřmi, Eliška nemá kabát. A dřevo taky něco stojí. Víte, kolik dneska vyjde auto dřeva? Strašně moc. Tak nosím na trh tátovy věci. Aspoň k něčemu jsou.
Opakoval jsem to přesně tak, jak to doma říkala máma. Nebylo mi ještě ani osm let a svět mi tehdy nepřipadal ani dobrý, ani špatný. Spíš rozdělený na pole, jako šachovnice.
Jedno pole bylo moje. Patřily do něj hry s kluky, blbnutí s mladší sestrou, sladké perníky, které máma jednou za měsíc koupila z výplaty. A pak existovalo pole cizí. Tam byli kluci ze sousedního dvora, ředitel školy a taky vzpomínky na tátu.
Je mi trapné to přiznat, ale když otec zemřel, cítil jsem úlevu. Máma mi občas vyhrožovala proutkem, ale nikdy mě doopravdy nebila. Otec byl jiný. U něj nebylo slitování.
Muž si hodinky nakonec koupil a představil se jako Ctibor Martinec. Řekl, že se s mým otcem dobře znal a že v mládí byli dokonce kamarádi. „Holky jsme honili spolu,“ poznamenal s úsměvem.
Domů jsem běžel skoro s radostí. V kapse mi šustilo několik bankovek a já věděl, že mámě pomůžou. Možná bude na jídlo. Možná dokonce na kabát pro Elišku.
Dlouze jsem se doma chlubil, jak se mi prodej povedl. Vyprávěl jsem i o Ctiborovi, jen jeho jméno mi pořád nešlo do hlavy. Připadalo mi strašně složité.
Asi po týdnu se příběh pohnul dál. Vracel jsem se ze školy a na dvoře jsem uviděl mámu, jak si s někým povídá. Když jsem přišel blíž, poznal jsem Ctibora.
— Ahoj, Radomíre! Pamatuješ si mě? — usmál se.
— Jasně! Díky za ty hodinky! — odpověděl jsem důležitě.
— Ráďo, běž domů. Eliška je tam sama, — řekla máma, a tak jsem se neochotně vydal ke vchodu. Strašně mě zajímalo, proč ten prošedivělý pán přišel.
Druhý den jsem na stole v mámině pokoji našel otcovy hodinky. Hned mi došlo, odkud se vzaly. Přinesl je ten včerejší návštěvník. Proč, to mi vrtalo hlavou.
Dlouho jsem je obracel v prstech, zkoumal každou rýhu, každé ošoupání, abych se ujistil, že jsou to opravdu ty samé. Byly.
Napadlo mě jediné vysvětlení. Máma si je asi chtěla nechat jako vzpomínku a odkoupila je zpátky. Proto Ctibor přišel.
Hodinky jsem tiše položil zpět a rozhodl se, že se ptát nebudu. Připadalo mi to příliš osobní. Jako bych nakukoval tam, kam se nemá.
Pak přišly moje narozeniny. Osmé. Připadal jsem si hrozně dospěle. Byl jsem slavnostně oblečený a dával jsem si pozor, abych se nezašpinil dřív, než dorazí hosté.
Na stole s bílým ubrusem se vyjímaly samé dobroty. Pokaždé, když jsem kolem prošel, odvrátil jsem hlavu a skoro ani nedýchal, aby mě ty vůně nepřemohly.
Zazvonil zvonek. Rozběhl jsem se otevřít, čekal jsem Radku Planýovou a Jakuba Moravce. Chodili vždycky první. Radka pomáhala mámě a my s Jakubem si vyprávěli, co je nového.
Jenže za dveřmi stál on. Muž, který koupil otcovy hodinky. A já si náhle vzpomněl i na jeho jméno.
— Dobrý den, — pípl jsem. Napadlo mě, že si jde pro hodinky zpátky. Třeba mu máma vrátila málo peněz.
— Všechno nejlepší, Radomíre. Tohle je pro tebe, — Ctibor mi podal malou krabičku.
Otevřel jsem ji a zatajil dech. Uvnitř byly hodinky. Nové. Ne otcovy, ale krásné. Takové měl Vítězslav Vacek a půlka třídy mu je záviděla.
— Opravdu jsou moje? — zeptal jsem se s nadějí.
— Samozřejmě. Máš narozeniny. Pozveš mě dál?
— Jasně, pojďte.
Vpustil jsem ho dovnitř a běžel to říct mámě. Když slyšela jeho jméno, zčervenaly jí tváře a na moje hodinky se ani nepodívala. Sotva vyšla Ctiborovi naproti, zazvonil zvonek znovu.
Tentokrát dorazila Radka s Jakubem. Hned jsem Jakuba zatáhl do pokoje a chlubil se dárkem. Ty hodinky byly neskutečné. Nikdy by mě nenapadlo, že bych něco takového mohl mít. Teď mi bude závidět celá škola.
Od té doby se Ctibor Martinec u nás doma objevoval čím dál častěji. Najednou jsme nic nepostrádali. Jídla bylo dost, Eliška dostala nový kabát a já hokejku. Radoval jsem se z toho až do chvíle, kdy jsem jednoho rána našel Ctibora Martince usazeného u našeho kuchyňského stolu.