Ano, přesně tak – se smaragdy. Těm rudým vlasům ten šperk neuvěřitelně slušel, jako by k nim patřil odjakživa.
V tu chvíli mi v hlavě začaly zapadat jednotlivé dílky skládačky. Náušnice se zelenými kameny totiž Ctibor Martinec kdysi koupil mé matce k narozeninám, zhruba půl roku předtím, než se rozešli. Z toho vyplývalo jediné: Bronislav Král je u ní musel ukrást a následně je bez skrupulí darovat své milence.
Právě tohle Ctibora dohnalo k nepříčetnosti. A nejen to. Už samotná skutečnost, že si Bronislav našel bokovku, pro něj musela být těžko stravitelná. Tenhle bezcenný, prostořeký chlap se zmocnil ženy, kterou Ctibor celý život zbožňoval – a navíc ji ještě podváděl. Jak by se s tím mohl Ctibor smířit?
Napadlo mě tehdy, že bych měl jít rovnou za mámou a všechno jí konečně říct. Otevřít jí oči. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel, tím jasnější mi bylo, proč Ctibor u soudu ani náznakem nezmínil skutečné důvody, které ho přivedly k rvačce. Dokonce ani ve chvíli, kdy mu hrozil skutečný trest, nedovolil, aby jméno ženy, kterou miloval, bylo pošpiněno.
Bronislava jsem si vyhlédl jednou večer, když se s holí, kulhající a notně opilý, vracel domů. V úzké, špatně osvětlené uličce jsem mu hůl vyrazil z ruky a jediným úderem ho připravil o dech. Přitiskl jsem ho ke studené betonové zdi a pomalu, důrazně mu zasyčel přímo do ucha:
„Dobře poslouchej. Vezmeš náušnice mé matky té své děvce a okamžitě jí je vrátíš. A jestli se ještě jednou dozvím, že se taháš po ženských, najdou tě někde v příkopu. A ani tě nenapadne běžet na policii. Odteď budu tvůj stín. Dívej se přes rameno a pamatuj si mě.“
Ještě jsem s ním pořádně zatřásl a pak zmizel ve tmě. Síly jsem měl tehdy na rozdávání a soudě podle jeho vytřeštěných očí se opravdu vyděsil. Ostatně důkazem bylo, že se po čase na uších mé matky znovu objevily ty samé smaragdové náušnice – Ctiborův dar.
O celé záležitosti jsem napsal Ctiborovi dopis. Odpověď byla stručná, věcná, ale na konci nechybělo poděkování.
Následující zimu Ctibor zemřel v nemocnici při věznici na zápal plic. Až po jeho smrti dorazil ještě jeden dopis, poslední, který napsal. „Radomíre,“ stálo v něm, „jestli mi dovolíš, budu ti v tomhle dopise říkat synu. Chci, abys věděl, že jsem na tebe nesmírně pyšný. Vyrostl jsi přesně v takového muže, jakého bych si přál vidět. A jsem šťastný, že jsi byl všechny ty roky nablízku. Kdybych měl vlastního syna, chtěl bych, aby byl jako ty. Ty jsi to nejcennější, co mě v životě potkalo. Prosím, chraň se a vždy jednej podle svědomí.“
Ten dopis jsem matce přečetl až později, když se bolest trochu otupila a já dokázal dýchat bez sevřeného hrdla. Chtěl jsem, aby pochopila, jaký Ctibor skutečně byl a co pro mě znamenal. Když jsem dočetl a položil papír na stůl, rozplakala se.
„Odpusť mi, Radomíre… odpusť mi,“ vzlykala.
Rozbrečela se tak silně, že jsem na ni chvíli jen vyděšeně hleděl.
„Co se děje, mami? Mrzí tě, že jsi s Ctiborem nezůstala a dala přednost tomu svému klaunovi?“ zeptal jsem se opatrně.
Zavrtěla hlavou.
„On byl tvůj otec. Doopravdy. Ctibor byl tvůj táta, ne Stanislav Hrdlička.“
Zůstal jsem na ni zírat s otevřenými ústy. „Jak to myslíš?“
„Tak to prostě bylo,“ vydechla. „Nikomu jsem to neřekla. Ani jemu. Bávala jsem se, že mi to bude vyčítat, že jsem jeho dítě vydávala za syna Stanislava. Hlavní bylo, že si Stanislav ničeho nevšiml. Kdyby věděl, že už čekám dítě, nikdy by si mě nevzal. Ctibora jsem nemilovala, byl to jen krátký románek, podlehla jsem jeho dvoření a hned toho litovala.“
„Mami… mluvíš teď pravdu? Proč jsi to neřekla jemu ani mně? Třeba když jste byli manželé nebo když jsem se k němu přestěhoval?“
„Bála jsem se jeho reakce. Nechtěla jsem další odsudky. Nikdo nic netušil, a tak jsem si řekla, že není důvod tu starou věc vytahovat.“
„A proč mi to říkáš teď? Už se nebojíš?“
Podívala se mi přímo do očí a znovu se rozplakala.
„Došlo mi, jak strašně jsem vás oba připravila o možnost být skutečným otcem a synem. Netušila jsem, že po tom oba tolik toužíte.“
Zakryla si obličej dlaněmi, ramena se jí chvěla a mně jí bylo nesmírně líto. Byla obyčejná žena, prostá, často žila ze dne na den a nepřemýšlela o složitostech lidských vztahů.
„Neplač, mami,“ objal jsem ji a jemně ji pohladil. „My jsme s Ctiborem otcem a synem byli. Vždyť to sám píše v tom rozlučkovém dopise. Teď už zná všechny pravdy světa, takže ví, že jsem jeho syn. A já mám ještě čas ho tak ve svých vzpomínkách nazývat.“
Na matku jsem se tehdy nezlobil. Přehlušovala to hrdost a zvláštní štěstí z poznání, že Ctibor byl skutečně mým otcem.
Nikdy by mě nenapadlo o něčem takovém snít. O to víc jsem se celý život snažil mu být podobný.
Od té doby uplynula spousta let. Moje máma i její bídák Bronislav už dávno nežijí. Mně samotnému bude brzy sedmasedmdesát – hezké číslo, nemyslíte? Snad se ho dožiju.
I kdyby ne, nemám si nač stěžovat. Prožil jsem šťastný život. Jsem věrný jednomu člověku stejně jako můj otec a svou ženu miluji dodnes, i když už dávno není tou kráskou z mládí.
Miluji každou její vrásku, dokonce i ten hrb, který se jí v posledních letech objevil. Miluji naše děti, zbožňuji vnoučata a nade vše miluji pravnučku. A jsem si naprosto jistý, že za svůj spokojený život vděčím ze sta procent svému otci. Celý život jsem se snažil žít správně.
Neustále jsem se sám sebe ptal, jak by se v dané situaci zachoval Ctibor Martinec. Právě to mi pomáhalo držet se svědomí a zůstat člověkem.