Seděl tam, uprostřed naší kuchyně, jen v nátělníku a spodkách, jako by mu ten prostor samozřejmě patřil. Dodnes neumím přesně pojmenovat, co mě v té chvíli tak prudce rozhodilo. Nebyl to jeden konkrétní detail, spíš celkový pocit, který se mi zakousl někam hluboko do břicha. Ctibor Martinec u našeho stolu, a hlavně jeho vzhled, mi připadali cizí, nepatřičné, jako by se někdo vloupal do světa, který jsem měl do té doby srovnaný a čitelný.
Možná jsem tehdy poprvé instinktivně vycítil nebezpečí. Všechno, co jsem považoval za samozřejmé a bezpečné, se náhle rozpadlo. Kuchyně už nebyla jen místem, kde se vařilo a povídalo, ale prostorem, kde se něco pokazilo. Svět mi přestal dávat smysl. A tak jsem se rozbrečel. Ne potichu, ale opravdově, s hořkými slzami, které jsem si rozmazával po tváři rukávem košile.
Pak Ctibor na několik týdnů zmizel. Neobjevoval se u nás doma, jako by se nic nestalo, a mně se zdálo, že se věci pomalu vracejí do starých kolejí. Jenže jednoho dne, když jsem vycházel ze školy, stál u brány a čekal právě na mě. Oslovil mě a řekl, že si spolu musíme promluvit.
Šel vedle mě a mluvil klidně, skoro tiše. „Radomíre, zkus mě vyslechnout a pochopit,“ začal. „Já tvoji mámu miluju už strašně dlouho. Ještě z doby, kdy byla sotva dospělá. Tehdy si vybrala tvého tátu a já se do toho nepletl. Nechtěl jsem jim stát v cestě. Teď je ale Libuše sama a já jsem se rozhodl, že to zkusím znovu. Není pro ni jednoduché vychovávat vás dva bez chlapa po boku. Potřebuje někoho vedle sebe.“
Zastavil jsem se a zamračil. „A co já?“ vyhrkl jsem. „Já už jsem skoro dospělý! Proč by potřebovala nějakého dalšího chlapa?“
Ctibor se na mě podíval, jako by čekal právě tuhle otázku. „Tak to prostě chodí, Radomíre. Lidi jsou stvoření k tomu, aby žili ve dvojici. Ty jednou vyrosteš, oženíš se a máma zůstane zase sama.“
Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho. Ženit se jsem se samozřejmě nechystal, ale když jsem si představil budoucnost… Třeba Julie Vysokýová se mi líbila už tehdy. Tu bych si klidně jednou vzal, až bych byl větší.
„A co po mně vlastně chcete?“ zeptal jsem se nakonec a pozorně si ho prohlížel. „Chcete si moji mámu vzít?“
„Ano,“ přikývl. „Ale jen pokud s tím budeš souhlasit. Jaká by to byla rodina, kdybych ti byl protivný?“
Chvíli jsem dělal, že o tom přemýšlím. „Dobře. Rozmyslím si to. Kdy vám mám dát odpověď?“ řekl jsem důležitě, jako bych rozhodoval o něčem zásadním.
Usmál se. „Stačí ti týden? Už se mi po vás všech stýská. Po tobě, po Elišce i po tvojí mámě.“
„Týden stačí,“ kývl jsem po krátkém zaváhání.
Cítil jsem se tehdy strašně důležitý a vůbec mi nedocházelo, že možnost odmítnout vlastně neexistuje. Tím, že mi nabídl volbu, si mě připoutal navždy.
O tři měsíce později si máma Ctibora vzala a on se stal mým i Eliščiným otcem. První období bylo zvláštní. Choval jsem se jako partyzán v týlu nepřítele. Pozoroval jsem ho, zkoumal každý jeho krok, snažil se zjistit, co je zač. Hlídal jsem, aby neublížil mámě ani sestře. Nedovolil jsem mu cítit se jako neomezený pán domu. Překvapivě mi to trpěl. Nikdy mi nic nevyčetl, ani když jsem to občas přehnal.
Přitom jsme žili docela spokojeně a já si brzy začal uvědomovat rozdíl mezi Ctiborem a mým skutečným otcem. Ten nový mě nikdy neshazoval ani nedrtil. Naopak, jednal se mnou jako s rovnocenným. Zajímal se o můj názor, ptal se mě, co si myslím, a občas chtěl dokonce poradit.
Dospělí si často neuvědomují, jak strašně důležité pro dítě je cítit, že do rodiny patří naplno. Do toho malého světa, kde se učí žít. Stačí si představit, kým bych se stal, kdybych znal jen rány, nadávky a ponižování od vlastního otce. A to ještě v těch lepších dnech.
Ctibor mi dokázal dát něco jiného. Naučil mě vážit si sebe i ostatních lidí. Vysvětlil mi, že být slušný neznamená být slabý. Učil mě laskavosti i pevnosti zároveň. Přesně takový byl on sám.
Jenže štěstí u nás nikdy nevydrželo tak dlouho, jak bych si přál. Po čtyřech a půl letech máma potkala Bronislava Krále. Dodnes nechápu, co ženy hledají, když se bezhlavě vrhnou do vztahu plného špatných vlastností. Nějaká podivná přitažlivost „špatných“ chlapů. Ctibor špatný nebyl. Byl dobrý. A právě proto to dopadlo, jak to dopadlo.
Máma se zamilovala. A podle mě do toho nejzbytečnějšího tvora, jakého si mohla vybrat. Bronislav byl vyparáděný jako strašák do zelí a pusu nezavřel ani na vteřinu. Mlel nesmysly tak vytrvale, že by se za něj styděl i papoušek.
Seznámili se na fabriku, kde máma pracovala. Bronislav tam sice dlouho nevydržel, vydal se hledat sám sebe jinam, ale u bran závodu se objevoval skoro každý den, aby mámu vyprovodil z práce.
Samozřejmě se to brzy doneslo i Ctiborovi. Někdo z maminčiných kolegů mu to řekl. Následoval vážný rozhovor, během kterého nás s Eliškou vyhnali ven na dvůr. Krátce poté padlo rozhodnutí a rodiče podali žádost o rozvod.
Když Ctibor odcházel, rozloučil se se mnou slovy: „Radomíre, nezlob se na mámu. Takové věci se prostě stávají. Já ji miloval celý život, ale ona mě milovat nedokázala. S tím se nedá nic dělat.“
Mlčel jsem a díval se, jak si obléká kabát a bere do ruky ošoupaný kufr. Když už byl skoro u dveří, nevydržel jsem to.
„Počkej!“ zavolal jsem. „Můžu jít s tebou?“
Zarazil se. „Kam bych tě vzal?“
„Kamkoliv. Je mi to jedno. Možná tě máma nemilovala, ale já… já bez tebe být nechci.“
Položil kufr na zem a pevně mě objal. „Radomíre, co mám dělat? Máma ti nedovolí odejít. A škola?“
„Škola je i tam, kde bydlíš ty,“ vyhrkl jsem. „S mámou si to vyřídím. Už jsem dost velký, abych si rozhodl, s kým budu žít. S tím jejím Bronislavem určitě ne! Když tak uteču z domu.“
Máma se tehdy cítila provinile, to bylo znát. Proto mě nechala odejít s Ctiborem skoro bez odporu. Možná se jí dokonce trochu ulevilo. Přeci jen můj zkyslý výraz pokaždé, když se objevil její Bronislav, jí štěstí zrovna nepřidával a bylo jasné, že tímhle se náš příběh zdaleka ještě neuzavírá.