…bránilo jejímu osobnímu štěstí.
Nakonec tedy každý zůstal tam, kde chtěl být. Moje sestra brala Bronislava Krále víceméně s nadhledem. Přeci jen byla už ženská – sice ještě hodně mladá, ale přece jen dívka – a tak na ni uhlazený, neustále vtipkující Bronislav působil úplně jinak než na mě. V jeho přítomnosti se bavila, smála se jeho poznámkám a zdál se jí okouzlující. Já naproti tomu považoval jeho neustálé žertíky, které dokázal přilepit skoro ke každé větě, za duté a otravné. Nepřipadaly mi ani trochu vtipné.
Ctibor Martinec bydlel téměř na samém okraji města. Jeho domovem byla malá místnost v obecním bytě, kde se o kuchyň i koupelnu dělilo víc rodin. Mně to ale bylo úplně jedno. Abych nemusel potkávat toho klauna Bronislava, byl bych klidně spal i v kurníku. A navíc jsem tehdy vůbec nelhal, když jsem říkal, že si už svůj život bez Ctibora neumím představit.
Stal se pro mě vším, co kluk na prahu dospívání potřebuje. Byl mi otcem, kamarádem, rádcem i vzorem. A právě ten vzor byl nejdůležitější. Ctibor byl totiž skutečný chlap. Ne takový, co si na něj jen hraje, ale opravdový, v plném významu toho slova.
Dodnes mě nepřestává udivovat, že o mé mámě nikdy neřekl ani jediné křivé slovo. A mně samotnému nedovolil, abych si nahlas vybíjel své křivdy. Přitom jsem věděl, jak moc ho bolelo, že ho máma odmítla už podruhé. Tu ránu si ale nechal pro sebe. Nosil ji v sobě a nikomu ji neukazoval.
Jestli v něm vůbec nějaká hořkost vůči ženě, která jeho lásku nepřijala, zůstala, pak ji sevřel do pevného krunýře. Přesně tak, jak to dělají silní chlapi.
Žilo se nám spolu docela dobře. Každý měl své povinnosti. Ctibor chodil do práce do továrny na výrobu automobilových pneumatik, já studoval a snažil se mu pomáhat, jak jen to šlo. Domácnost jsme si dělili spravedlivě.
Vařili jsme i prali se střídavě. „Chlap musí umět všechno,“ opakoval Ctibor často. „Zašít si kalhoty, uvařit polévku a postavit se za slabšího.“ Já jeho slova hltal jako houba vodu a snažil se podle nich žít.
Zpráva o neštěstí, které Ctibora potkalo, mě zastihla na vojně. Sloužil jsem tehdy v oblasti Kemerovska a do civilu mi zbývaly sotva tři měsíce. Právě tehdy mi přišel dopis od sestry Elišky Vaněkové. Psala v něm, že Ctibora zavřeli za rvačku.
Podrobnosti neznala. Jen to, že skončil za mřížemi poté, co pořádně zmlátil nového manžela naší mámy, Bronislava Krále. Z Eliščiných řádků jsem se taky dozvěděl, že Bronislav strávil skoro měsíc v nemocnici a teď se pohyboval s pomocí hole.
Na dopis od Ctibora jsem čekal dlouho. Dorazil až těsně před mým odchodem do civilu. Ani v něm mi ale neprozradil, co ho k té rvačce dohnalo. Jako vždy byl zdrženlivý. Zajímal se hlavně o mě a uklidňoval mě, ať si o něj nedělám starosti. „Vězení není tak hrozné místo, jak si lidi myslí,“ psal, aby mě uchlácholil.
Když jsem se vrátil domů, rozhodl jsem se zjistit pravdu sám. První kroky mě zavedly přímo k Bronislavovi. Sestra mi řekla, že si často léčí bolístky v hospodě nedaleko jejich domu. Tam jsem ho také našel.
Seděl u stolu se dvěma chlapíky. Před nimi stálo několik poloprázdných půllitrů piva. Jakmile mě zahlédl, škytl.
„Tak už jsi zpátky z vojny?“ vyhrkl nesouvisle a začal rukou šmátrat pod židlí, kde měl odhozenou hůl.
„Potřebuju si promluvit,“ řekl jsem a kývl směrem ke dveřím.
„O čem?“
„O všem.“
„Říkej to tady. Před kamarády nic netajím.“
Jeden z těch chlapů mi přisunul židli. Nerad jsem si sedl.
„Dáš si?“ zeptal se Bronislav.
Druhý chlap vytáhl odkudsi načatou lahev vodky a bez čekání mi nalil do půllitru. Nevšímal jsem si toho a díval se Bronislavovi přímo do očí.
„Řekneš mi, co se mezi tebou a Ctiborem stalo?“ zeptal jsem se ostře.
„Nelíbily se mu moje boty,“ vyprskl smíchy. Pak si ale všiml mého výrazu a zvážněl. „Hele, fakt nevím, co ho popadlo. Přísahám. Kluci to dosvědčí. Seděli jsme v klidu, nikoho jsme neotravovali, a on se objevil odnikud a hned po nás šel pěstmi. Byl opilý, stará křivda zafungovala.“
„Ctibor nepije,“ odporoval jsem.
„Ale jo. Policajti říkali, že z něj táhlo. A u soudu to nepopíral.“
„Takoví abstinenti, když se napijí, bývají nejhorší,“ zamumlal jeden z jeho kumpánů a obrátil do sebe zbytek piva.
„Nezlob se, Radomíre,“ pokračoval Bronislav, „tvůj Ctibor dostal, co si zasloužil. Já mu nic neudělal. Že jsme se kdysi nepohodli kvůli ženské, to se stává. Ale on mi málem zlámal nohy, udělal ze mě mrzáka.“
„Ctibor by na tebe bez důvodu nezaútočil. Cos mu řekl?“
„Nic! Přísahám. Tady kluci potvrdí.“
Oba muži se ušklíbli a mlčky přikývli. V tu chvíli mi došlo, že z Bronislava nic kloudného nedostanu. A chuť ušpinit si o něj ruce mě přešla.
Ctiborovi by to stejně nepomohlo. A Bronislav by se nezměnil. Bylo to marné. Ctibor to musel vědět taky. Jen jsem nechápal, co ho donutilo na to zapomenout.
Už jsem byl skoro venku z hospody, když ke mně přistoupila starší žena, která tam vytírala podlahu. Rozhlédla se kolem a potichu promluvila:
„Slyšela jsem, že se ptáte na toho muže, co ho zavřeli kvůli rvačce s tímhle,“ kývla směrem k Bronislavovi.
„Ano. Viděla jste, co se stalo?“
„Viděla. Pracuju tu teprve krátce, ale na jaře jsem uklízela v ‚Ivushce‘. Tenhle byl s nějakou ženskou. Zrzavá, pořádná prsa. Ten druhý k nim přišel a něco řekl. A pak tenhle začal sprostě nadávat nějaké Libuši Procházkové. Hodně ošklivě. Pak už šly pěsti. Přijela policie a odvezla oba. A ještě si pamatuju, že ta zrzka měla náušnice se smaragdy. Kvůli nim se taky hádali.“
„Se smaragdy?“ zopakoval jsem pomalu a v hlavě se mi začalo cosi skládat dohromady.