Sofie Horáková se přehrabovala v zásuvkách psacího stolu a působila roztržitě, jako by její myšlenky byly jinde než ruce.
„Sofi, co tam tak dlouho lovíš?“ ozvala se matka ode dveří. Sofie k ní zvedla oči, chvíli se na ni dívala bez mrknutí, pak tiše vydechla a pohled odvrátila.
„Nic, mami,“ odpověděla neurčitě. Na okamžik se odmlčela, znovu si povzdechla a začala papíry pečlivě třídit.
„Hoď to všechno do krabice, táta to pak odveze.“
„Dobře,“ přikývla. Nenápadně si však pod pásek vsunula silný, těžký sešit. Hrubá obálka ji nepříjemně studila na kůži, ale lepší úkryt ji v tu chvíli nenapadl.
Uklízeli byt po babičce, matčině mamince.
S babičkou měla Sofie výjimečně blízký vztah. Od její smrti uplynuly tři roky a teprve teď v sobě našla odvahu vstoupit do pokoje, který byl důvěrně známý a zároveň bolestně prázdný.
Ten sešit…
Bylo jí hned jasné, že drží v rukou babiččin deník. Nechtěla, aby ho kdokoli další četl, dokonce ani vlastní dcera babičky – její maminka.
Sofii se zdálo, že stěny, staré toaletní zrcadlo, komoda i závěsy si úlevně oddychly. Jako by celý byt byl rád, že sešit našel právě ona a ne někdo jiný.
Byt se měl brzy opravovat. Po svatbě tu Sofie plánovala bydlet – byl jí odkázán v závěti.
S Vavřincem Brňákem se znala od dětství. Bylo vlastně samozřejmé, že si ho vezme. Nebo snad ne?
Co když to samozřejmé není?
Co když je něco špatně?
Jako by někdo rozhodl o jejím osudu za ni.
Vavřincův otec a její táta byli přátelé od mládí, a tak se rodiny propojí, vnoučata budou společná, přesně tak, jak si táta s Ctiborem Procházkou vždy představovali.
A ona? Sofie? O čem snila ona sama?
O lecčems. O tom, že jednou odjede do vzdálené, neznámé země s krásným jménem. Že se bude toulat úzkými uličkami, chodit podél moře, sledovat slunce odrážející se v úlomcích alabastru a malovat své obrazy.
Čmáranice, jak její tvorbu pohrdavě nazýval otec.
Otec byl pragmatik tělem i duší. A maminka? Ta ho ve všem podporovala.
Přála si, aby si dcera našla muže stejně spolehlivého a starostlivého, jako byl Sofiin táta.
O Sofiině životě už bylo rozhodnuto. Vystudovala slušně placený obor, byla uznávaná odbornice. Stane se dobrou manželkou a později i matkou. Jen ne tím, kým chtěla být. Protože to se považovalo za hloupost a zbytečné rozmazlování.
Toho večera doma, ve svém pokoji, si Sofie při světle lampy sešit otevřela.
Ano, byl to deník. Babiččiným rukopisem bylo zaznamenáno pár strohých poznámek a pak…
„Pláču, píšu a znovu pláču, jako malé ublížené dítě. Je mi třicet pět, mám dospívající dceru, milujícího a pozorného manžela, prostorný a světlý byt, rodiče naživu a ve zdraví, příbuzné, přátele a domov, kde nic nechybí.“
A přesto z těch řádků dýchalo něco, co si Sofie teprve začínala uvědomovat a co mělo v dalších stránkách dostat ještě hlubší podobu.