Sofie pokračovala ve čtení a stránky před ní se dál plnily babiččiným rozechvělým hlasem.
„Byla jsem třikrát v cizině. Vím, že se u nás říká, že slepice není pták a že hned za hranicemi žádná opravdová cizina nezačíná, ale já tam opravdu byla. A taky v dalších zemích, o kterých se doma jen mluvilo šeptem. Člověk by řekl, že mám všechno, co se považuje za důkaz podařeného života.“
Jenže řádky se náhle zlomily a tón potemněl.
„A přesto brečím. Slzy nejdou zastavit a nikdo mi neumí pomoct. Vůbec nikdo. Snad jen kdyby se mi do cesty připletl laskavý kouzelník, slitoval se nade mnou a vrátil čas zpátky. Ale souhlasila bych s tím vůbec? Asi ne.“
Ludmila Moudrýová si v deníku přiznávala, že problém neleží v penězích ani v pohodlí. Všechno se točilo kolem dcery – dospívající, vzdorovité, přesvědčené o vlastní dospělosti a připravené bojovat za každé své právo. Právě jí Ludmila trochu záviděla. Ne mládí, ale možnost volby. Svobodu rozhodnout se sama, nést následky vlastních kroků a chyb.
„Zase pláču,“ stálo dál. „Mami… maminko… proč jsi mi to udělala?“
Vzápětí se však sama zarazila. Psala, že ji matka milovala a že právě proto jednala tak, jak jednala. Jinou cestu prý tehdy neviděla.
Ten den Ludmila třídila staré dopisy na půdě rodinného domku, který patřil jejich rodu od nepaměti. Matka ji o to požádala – a tam, mezi zaprášenými krabicemi, našla něco, co považovala za dávno ztracené.
Našla svůj sen.
Sen, který jí někdo vzal, ukryl a nechal pomalu zemřít. Roky po něm toužila, roky litovala, že se nikdy nenaplnil. Postupně vyhasla, stáhla se do sebe a přijala obyčejný, klidný život. Tehdy sama sebe přesvědčila, že si nezaslouží víc. Že tam, kam chtěla patřit, berou jen ty nejlepší, a ona je jen nadšený amatér. A její matka jí to potvrdila.
Místo toho jí poradila, ať se vdá, ať spojí život s Mojmírem Kučerou – spolehlivým mužem s dobrým jménem, který ji miluje a postará se o ni. A přesně to se stalo. Ludmila se provdala za dobrého člověka, pozorného manžela a skvělého otce.
„Proč tedy pláču, mami?“ ptala se na stránkách.
Mezi dopisy objevila i ten osudový. Dopis plný chvály a pozvání ke studiu. Před osmnácti lety.
Proč ho tehdy matka nespálila? Proč ho schovala? Kvůli čemu? Nebo si vůbec neuvědomila, jak zásadní to pro Ludmilu bylo?
„Píšu a brečím,“ uzavírala záznam. „A nechci si ani představovat, jaký by byl můj život, kdyby ten dopis nezmizel.“
Sofii se zaleskly oči. Slova její babičky, milované Ludmily Moudrýové, byla prosáklá bolestí, která ani po letech nezmizela. Teprve teď si Sofie plně uvědomila, že babička snila o dráze operní pěvkyně. Vystudovala hudební školu, celý život pracovala jako uznávaná pediatrička, byla vážená a potřebná… ale byla také šťastná?
„Chudinko moje,“ pomyslela si Sofie se slzami v očích a usnula.
V noci se jí zdálo o babičce. Usmívala se, jemně jí hladila vlasy a cosi tiše šeptala. Sofie se ve spánku usmála a klidně vydechla.
Druhý den dlouho přemýšlela, jak se mámy na babičku a minulost zeptat. Nakonec se nadechla, sebrala odvahu a řekla:
„Mami,“