„Mami… a jak myslíš, byla babička vlastně šťastná?“ vypravila ze sebe Sofie Horáková po chvíli váhání.
„Samozřejmě,“ odpověděla maminka bez zaváhání. „Táta ji zbožňoval, doslova ji nosil na rukou.“
„A ona jeho?“ nedala se Sofie. „Milovala dědu?“
Maminka se na okamžik zarazila, jako by v hlavě hledala správnou odpověď, a pak pomalu přikývla. „Ano… myslím, že ano.“
Sofie se znovu začetla do sešitu své babičky Ludmily Moudrýové. Mezi řádky objevila větu o tom, že mamince odpustila. Když se prý Ludmila kdysi ptala, proč jí nebyl ukázán jeden důležitý dopis, maminka jen pokrčila rameny a utrousila cosi v tom smyslu, že tomu nepřikládala žádný význam.
Od té chvíle chodila Sofie zamyšlená, tišší než obvykle. Myšlenky se jí motaly v hlavě, až se jednoho dne znovu osmělila: „Mami… co myslíš, jak by to dopadlo, kdybych pokračovala ve studiu výtvarného umění? Opravdu naplno?“
Maminka mávla rukou. „Nezabývej se hloupostmi. Soustřeď se raději na svatbu.“
„A ty… milovala jsi tátu, když sis ho brala?“ zeptala se Sofie opatrně.
„Jistě!“ zasmála se maminka. „Vždyť jsem se za ním odstěhovala přes půl republiky.“
Pak se rozpovídala. Vyprávěla jejich příběh, hezký, téměř pohádkový, plný nadšení a mladické odvahy.
„A babička proti tomu nic nenamítala?“ zajímala se Sofie.
„Prosím tě!“ usmála se maminka. „Vždycky mě podporovala. Ať jsem přišla s čímkoli, i kdyby to byla sebevětší bláznivina.“
„A ty, mami?“ nadhodila Sofie tiše.
„Jak to myslíš? Já jsem mamku milovala…“
„Ne, takhle ne,“ přerušila ji Sofie. „Dokázala bys ty podpořit mě… ve všem? I v něčem, co není tak… obvyklé?“
„Sofie, neblázni. Vždyť tě podporuju.“
„Opravdu? Tak mi dovol odjet do , učit se u jednoho známého malíře,“ vyhrkla. „Prosím.“
Maminka se zarazila. „Co to povídáš? Vždyť máš svatbu za dveřmi. Začne ti rodinný život a tyhle nesmysly tě přejdou.“
„Jaké nesmysly?“ vydechla Sofie. „Dělat to, co miluju? Žít v souladu sama se sebou?“
„No tak, Sofie, přestaň,“ povzdechla si maminka. „To snad nemyslíš vážně.“
„Já si nedělám legraci,“ ohradila se Sofie. „Chci žít svůj vlastní život. Ne ten, který jste mi s tátou naplánovali.“
„Prosím tě,“ ohradila se maminka dotčeně. „My ti nic neplánovali.“
„A kdo tedy?“ zeptala se klidně Sofie.
„Vždyť ty sama… chtěla sis vzít Vavřince Brňáka,“ dodala maminka už méně jistě. „Aspoň jsem si to myslela.“
Sofie otevřela babiččin sešit na konkrétní stránce a mlčky ho posunula k mamince. Ta text rychle přelétla očima a zamračila se.
„Takže já jsem jí překážela?“ vyhrkla. „Byla jsem brzdou jejího snu?“
„Mami, děláš to schválně?“ zeptala se Sofie.
„Co tím myslíš?“
„Tváříš se, že nechápeš,“ řekla tiše, ale pevně. „Stejně jako matka Ludmily Moudrýové kdysi předstírala, že nerozumí tomu, jak moc je ten sen důležitý. Babička tě nikdy nesvazovala, ale ty ses sama rozhodla pro rodinu, děti… a to je v pořádku. Jenže ne každý to chce.“
„To jsou jen předsvatební řeči,“ mávla maminka rukou. „Uklidni se, všechno se srovná.“
„Mami!“ zvýšila Sofie hlas. „Já žádnou svatbu nechci. Já chci žít. Doopravdy žít, rozumíš?“
„Nerozumím!“ vykřikla maminka. „Nechápu, jak můžeš vyměnit jistý, klidný život za něco tak nejistého. Vážně tomu nerozumím a nechci poslouchat, že za to můžou ty babiččiny zápisky.“