„Myslíš, že tě ovlivnila? Vždyť ona taková byla odjakživa…“
„Jaká, mami?“
„Trochu mimo tenhle svět,“ povzdechla si. „Já jsem většinu času trávila s babičkou a s tátou, protože máma… ach, co ti budu povídat. Vždycky jsem toužila po obyčejné, klidné rodině. A nakonec jsem ji opravdu měla. Jenže máma byla často ponořená ve vlastních myšlenkách. Milovala mě, o tom nepochybuju, ale mně to nestačilo. Chtěla jsem víc. Ona jako by byla někde jinde, na místě, kam jsem já nikdy neměla přístup.“
Na okamžik se odmlčela a pak dodala tišeji: „Trochu jsem ti záviděla. Ty jsi s ní měla zvláštní pouto. Něco, co mezi námi nikdy nevzniklo.“
„Tak proto ses chtěla zbavit jejích věcí?“ vyhrkla Sofie Horáková. „Až tak jsi ji nenáviděla?“
„Sofie…“ maminka se pomalu posadila na židli. „Co to říkáš? Vždyť to byla moje máma. Všechny její věci jsem pečlivě uložila do krabic a odvezla do domu. Říkala jsem si, že se k nim vrátím později.“
„Tvrdila jsi, že je táta vyhodí,“ vyštěkla Sofie v afektu.
„To byla jen řečnická nadsázka,“ namítla klidně. „Byly přece její…“
Maminka si sedla na okraj postele a zadívala se na dceru.
„Sofinko… myslíš to vážně? A co všechno ostatní? Svatba, Vavřinec Brňák, vaše láska?“
„Láska…“ vydechla Sofie hořce. „Ach, mami…“
Úzkými uličkami malého půvabného přímořského městečka kráčí mladá žena. Míjí ji elegantní starší páni, kteří jí s úsměvem zvedají klobouk, a ženy v letech, jež se na ni vlídně dívají a lehce sklánějí hlavu. Kolem proběhne houf kluků s očima tmavýma jako olivy, smějí se a volají na ni pozdravy. Slunce se třpytí na bílém alabastru domů a moře tiše, přívětivě omývá břeh u jejích nohou.
Přišla sem trochu pracovat. A také žít.
„Johana Pospíšilová, Johano!“ ozve se shora. Po schodech sbíhá další dívka, plete dohromady tři jazyky, horlivě cosi vysvětluje a ukazuje nahoru. Sofie vzhlédne… a uvidí maminku. Ta si přidržuje klobouk a opatrně schází dolů.
„Maminko…“
„Sofinko, málem jsem tě nenašla…“
Objímají se a pak jdou mlčky podél moře, bosonohé sandálky nesou v rukou.
„Řekni mi,“ prolomí ticho maminka, „jsi šťastná?“
„Moc,“ přikývne Sofie. „Děkuju ti. Táta se pořád zlobí?“
„Už ho to přešlo. Víš… je zvláštní, že se Vavřinec tak rychle oženil. Jako by ho to vlastně ani nebolelo.“
„Tak je to dobře, mami. Všichni jsou spokojení.“
„Táta s Romanem Řezníkem to nesli těžce. Snili o tom, že se stanou rodinou. Nakonec si řekli, že jsou si blízcí i bez toho.“
„Děkuju ti, maminko.“
„Za co?“
„Že jsi mi nezabila sen. Tak, jak to udělali Ludmile Moudrýové.“
Maminka se zadívala k obzoru. „Víš, dcero… našla jsem spoustu jejích sešitů. Psala tam o svém životě. A taky… byly tam řádky určené mně. Hodně z nich. Přečetla jsem je. Kéž bych to udělala dřív.“
Tolikrát jsem jí chtěla říct, jak moc ji miluju. A nikdy jsem to neudělala.
„Řekni to teď,“ usmála se Sofie. „Ona to uslyší.“
A maminka jí uvěřila.
Někde poblíž se tiše usmíval Anděl. Co se jednomu nepodařilo, dokázal jiný. Takový už je život.