Telefon mého muže se rozezněl na stole právě ve chvíli, kdy byl ve sprše.
Normálně se do cizích zpráv nedívám. Nikdy. Jenže displej se rozsvítil přímo přede mnou a pohled mi tam sklouzl dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
„Zítra v 15:00 vás očekáváme k vyřízení darovací smlouvy k bytu. Přineste prosím oba pasy – váš i obdarovaného. S pozdravem, notářka Klaudie Mladýová.“
V tu chvíli se mi stáhl žaludek.
Darovací smlouvy?
Jakého bytu?
A komu má být darován?
Prsty se mi rozklepaly tak, že jsem měla problém telefon vůbec udržet. Na okamžik jsem zaváhala, pak jsem přístroj rychle odemkla. Heslo jsem znala — Radek Smutný přede mnou nikdy nic neskrýval. Alespoň jsem si to myslela.
Otevřela jsem e-mail.
Přede mnou se objevila celá komunikace s notářkou, táhnoucí se skoro dva týdny nazpět. „Prosím upřesněte údaje obdarované — vaší matky.“ „Potvrzuji souhlas s přepisem bytu na adrese…“
Naší adrese.
Byl to náš byt. Ten, ve kterém jsme spolu žili, plánovali budoucnost, řešili drobné i velké starosti.
Radek se chystal převést náš byt na svou matku.
Potají.
Bez mého vědomí.
A už zítra.
Zvuk tekoucí vody v koupelně náhle ustal. Trhla jsem sebou, položila telefon zpět přesně tam, kde ležel, a rychle se vrátila ke sporáku. Míchala jsem polévku a soustředila se jen na to, aby nebylo vidět, jak se mi třesou ruce.
V hlavě mi hučelo, jako by mi někdo přiložil k uším zvon.
Radek vyšel ze sprchy a ručníkem si utíral vlasy. Vzduch se naplnil jeho obvyklou svěží mátovou vůní sprchového gelu. Dřív mě uklidňovala. Teď se mi z ní zvedal žaludek.
— Hezky to voní, — poznamenal.
— Houbová? — přikývl.
— Ano.
Objal mě zezadu a políbil na krk. — Jsi dnes nějak napjatá.
— Jsem unavená, — odpověděla jsem rychle. — V práci je toho moc.
Pustil mě a posadil se ke stolu. Nalévala jsem polévku do talířů a nenápadně ho sledovala. Stejný výraz, stejný klidný úsměv. Jak mohl takhle normálně sedět a tvářit se, že je všechno v pořádku, když se chystal odevzdat náš byt své matce?
— Zítra mám po obědě schůzku, — prohodil mimochodem, když se napil polévky. — Tak na tři hodiny. Možná se vrátím až večer.
— Něco důležitého?
— Pracovní záležitost. Možný klient.
Lhal.
Díval se mi přímo do očí a lhal. Po devíti letech společného života jsem netušila, že to dokáže tak snadno.
— Aha, — řekla jsem tiše.
Dojedli jsme beze slov. Radek si šel pustit televizi, zatímco já zůstala sama v kuchyni. Sedla jsem si na stoličku a zadívala se z okna. Venku byl sychravý říjnový večer, déšť kreslil na sklo nepravidelné čáry a pouliční lampy se rozmazaně odrážely v kalužích.
Proč?
Čím jsem si to zasloužila?
Kde jsem udělala chybu?
Myšlenky mi vířily hlavou. Možná ho k tomu dotlačila jeho matka. Vždycky byla dominantní a přesvědčená, že jí syn něco dluží. Anebo to byl Radkův vlastní nápad — možná se bojí, že bych v případě rozvodu měla nárok na polovinu.
Jenže my se přece nehádáme. Aspoň jsem si to myslela.
Vzala jsem do ruky telefon, chtěla zavolat kamarádce. Ale co bych jí řekla? „Ahoj, můj muž zítra potají přepisuje byt na svou matku“? Stačilo by jediné slovo a začaly by otázky, rady, řeči.
Telefon jsem zase položila.
Věděla jsem jediné — nemohla jsem jen sedět a čekat. Musela jsem něco vymyslet. A rychle.