Pozdravila mě krátkým kývnutím hlavy a klidným hlasem pronesla formální uvítání. Poté si mě přeměřila pohledem, jako by si v duchu potvrzovala to, co už slyšela od sekretářky. „Jste manželkou Radka Smutného?“ zeptala se věcně. Přisvědčila jsem a ona ukázala směrem ke dveřím. „Prosím, pojďte dál.“
Usadily jsme se v její kanceláři. Těžký pracovní stůl z tmavého dřeva, police plné zákoníků a sbírek rozhodnutí, okno orientované do tichého dvora. V místnosti vládl až nepřirozený klid. Notářka Klaudie Mladýová si otevřela složku a bez zbytečných okolků přešla k věci. „Váš manžel podal žádost o sepsání darovací smlouvy. Byt má být převeden na jeho matku.“ Na okamžik se odmlčela a zadívala se na mě. „Pokud správně chápu, vy o tom nic nevíte?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím o tom vůbec nic. A žádný souhlas jsem nikdy nedala.“
Klaudie Mladýová přikývla. „V tom případě nemůže k žádnému převodu dojít. Nemovitost byla pořízena během manželství a spadá do společného jmění. Bez vašeho úředně ověřeného souhlasu není možné ji přepsat.“
Napadla mě mrazivá otázka. „A kdybych dnes nepřišla? Kdybych se o tom vůbec nedozvěděla?“
Notářka se lehce zamračila. „Váš manžel tvrdil, že souhlas přinese. Dokonce slíbil, že ho dodá ještě dnes. Pokud by šlo o padělek, mou povinností je ho prověřit. Dělám to vždy. Jenže…“ odmlčela se, „existují velmi zdařilé falzifikáty.“
Ta věta mi sevřela žaludek. Takže byl připravený můj podpis jednoduše zfalšovat. Pocit zrady mě bodl až kdesi pod žebry. Klaudie Mladýová na mě pohlédla se soucitem. „Chcete, abych jejich schůzku zrušila? Nebo si s manželem promluvíte sama?“
„Zůstanu tady,“ odpověděla jsem bez váhání. „Počkám si na ně. Ve tři.“
Následující hodiny se táhly nekonečně. Seděla jsem v malé čekárně, bezmyšlenkovitě listovala časopisy, pila vodu z automatu a pozorovala dvůr za oknem. Necítila jsem vztek ani pláč. Jen prázdno a tupý údiv. Kdy se z Radka stal cizí člověk? Jak jsem to mohla přehlédnout?
Čtvrt hodiny před třetími dveře hlučně klaply. Ozvaly se hlasy, které jsem poznala okamžitě. „Vyřídíme to rychle a já letím do práce,“ říkal Radek. „Mami, máš občanku?“
„Samozřejmě, synku,“ odpověděla Andrea Kovářová spokojeně. „Konečně to bude oficiální, jak má být.“
Stoupali po schodech nic netušíc. Seděla jsem v křesle u okna, částečně schovaná za pultem recepce. Nejprve si mě nevšimli. Radek setřásl kapky z kabátu a obrátil se k sekretářce. „Dobrý den, máme objednaný termín. Smutný a Kovářová.“
„Ano, pojďte dál,“ usmála se žena za stolem a dodala: „Jen… máte tady návštěvu.“
Radek se otočil. Uviděl mě. Nejprve zbledl, pak mu tváře zalilo horko. Otevřel ústa, ale žádné slovo z nich nevyšlo. Andrea Kovářová ztuhla a křečovitě sevřela kabelku.
„Ahoj,“ pronesla jsem klidně. „To je ale shoda okolností. Jak to, že jste mě nepozvali na tak důležitou rodinnou událost?“