Musela jsem přijít na nějaké řešení. A bez odkladu.
Zvedla jsem se z gauče a zamířila do ložnice. Radek Smutný seděl u televize a se zaujetím sledoval fotbal, ani si nevšiml, že jsem prošla kolem. Otevřela jsem skříň a z nejvyšší police vytáhla starou kartonovou složku. Už léta jsem do ní nesáhla. Rozložila jsem její obsah na posteli a začala listovat papíry, které voněly prachem a minulostí.
A pak jsem to našla.
Smlouvu o účelové půjčce. Datum: rok 2015, doba, kdy jsme kupovali tenhle byt. Rodiče mi tehdy pomohli částkou jeden a půl milionu korun na akontaci. Trvali na tom, že se sepíše oficiální smlouva a že vše potvrdí notář. Táta byl neoblomný. „Člověk nikdy neví, co ho v životě potká. Je lepší mít věci černé na bílém,“ opakoval.
Tenkrát jsem se urazila. Připadala jsem si, jako by Radkovi nevěřil. Dnes už jsem chápala, že to nebyla nedůvěra, ale prozíravost.
Ve smlouvě stálo jasně: pokud by byt byl prodán nebo převeden bez souhlasu rodičů jako věřitelů, mají právo okamžitě požadovat splacení celé částky. I s úroky. V tuto chvíli by šlo zhruba o dva miliony tři sta tisíc korun.
Pod dokumenty ležel ještě jeden papír. Oddací list.
Byt jsme pořídili během manželství. To znamenalo jediné — je ve společném jmění. Radek ho nemůže jen tak darovat své matce bez mého písemného, notářsky ověřeného souhlasu.
Tak jak to chtěl udělat? Počítal s falešným podpisem? Nebo doufal, že notářce namluví, že jsem s převodem srozuměná? Ta představa mi sevřela žaludek.
Vtom mi zazvonil telefon. Zpráva od tchyně: „Zítra nezapomeň připravit Radkovi bílou košili. Bude ji potřebovat.“
Takže ona o všem ví. Samozřejmě že ví. Možná to celé byl její nápad.
Oba dokumenty jsem si vyfotila a poslala do e-mailu. Složku jsem vrátila na místo, jako by se nic nestalo. V kuchyni jsem postavila konvici na sporák. Ruce už se mi netřásly. Místo paniky se dostavil zvláštní, chladný klid.
Radek si přišel pro vodu.
„Ty ještě nespíš?“ zeptala jsem se.
„Dávám si čaj. Nechceš taky?“
„Ano, klidně.“
Seděli jsme u stolu, mlčky ukusovali sušenky. Hodiny tiše odměřovaly čas, za oknem bubnoval déšť.
„Radku,“ ozvala jsem se nenuceně, „kdybys potřeboval vyřídit něco zásadního ohledně bytu… řešil bys to se mnou?“
Ztuhl s hrnkem těsně u rtů. „Jak to myslíš?“
„Třeba prodej. Nebo darování.“
„Nevím…“ zaváhal.
„Řekl bys mi to?“ nenechala jsem se odbýt.
„Samozřejmě,“ odpověděl a položil hrnek na stůl. Zadíval se na mě pozorně. „Proč se ptáš?“
Usmála jsem se. „Jen mě to napadlo. Jsme přece rodina.“