Nic mimořádného. Opravdu jen náhodná myšlenka.
Radek přikývl, ale v obličeji mu ztvrdly rysy. Bylo vidět, že se stáhl do sebe. Té noci jsem už oka nezamhouřila. Ležela jsem vedle něj, poslouchala jeho klidný dech a v hlavě si přehrávala jednu možnost za druhou.
Spal hluboce. Bez nejmenšího tušení, že jsem pochopila víc, než by chtěl. Možná už si v duchu chystal zítřejší návrat domů s hotovými dokumenty a připravenou větou: „Lásko, vyřídil jsem jen drobnou formalitu. Pro jistotu.“ Anebo by neřekl vůbec nic. Za měsíc by jen suše oznámil, že byt patří jeho matce a my jí budeme posílat nájem. Případně se máme sbalit a jít.
Venku začalo svítat. Studené podzimní ráno, šedá obloha, mokré střechy a vrány houpající se na drátech. Vstala jsem potichu, oblékla se a do kabelky naskládala všechny důležité papíry. Občanku, oddací list, smlouvu o půjčce, čerstvý výpis z katastru k bytu. Ten jsem si objednala ještě v noci přes státní portál a vyzvedla hned po šesté na poště.
Radek se probudil až kolem osmé. Ospale se došoural do kuchyně a překvapeně na mě pohlédl. „Ty už jsi vzhůru? Tak brzy?“ Pokrčila jsem rameny. „Nemohla jsem spát. Udělala jsem snídani.“ Vejce, toasty, káva. Všechno jako obvykle.
Jedl, projížděl zprávy v mobilu. Já stála u okna a upíjela hořkou, dávno vystydlou kávu. „Jsi si jistá, že je ti dobře?“ zeptal se. „Dneska jsi nějaká jiná.“ Odpověděla jsem klidně, že jsem jen nevyspaná.
V devět odešel do práce. Rozloučil se polibkem, úplně stejně jako vždycky. Dívala jsem se za ním a hlavou mi probleskla otázka, jestli mě vůbec někdy skutečně miloval. Nebo jsem pro něj byla jen pohodlná manželka bez otázek.
V deset jsem si vzala v práci volno, oblékla kabát a zavolala taxi. Cestou přes město jsem pozorovala šedé ulice, lidi schované pod deštníky, výlohy obchodů. Obyčejný podzimní den. Jenže mně se život rozpadal pod rukama.
Notářská kancelář sídlila ve starém domě v Primoštenu. Těžké dveře, vrzající schody, vůně starého dřeva a papíru. Sekretářka u pultu zvedla hlavu. Řekla jsem jméno notářky Klaudie Mladýové a čas schůzky. „Příjmení?“ „Smutná,“ odpověděla jsem.
Podívala se do počítače a zamračila se. „Na patnáctou hodinu jsou objednáni Radek Smutný a Andrea Kovářová.“ Klidně jsem dodala: „Andrea Kovářová je moje tchyně. Já jsem Lucie Vaněková, manželka Radka Smutného a spoluvlastnice bytu, který chce převést na svou matku.“ Sekretářce zbledla tvář. „Moment, prosím.“
Zmizela v zadní místnosti, odkud se ozývaly tlumené hlasy. Po chvíli vyšla sama notářka, žena kolem padesátky v přísném kostýmu, s pozorným, zkoumavým pohledem, která mě beze slova vyzvala, abych vešla dál.