Napětí v bytě se projevovalo i v každodenních maličkostech, především v neustálých poznámkách a otázkách, které Božena Vysokýová pokládala s odzbrojující samozřejmostí.
„Kristýnko, ty jsi ještě nezačala vařit večeři? Daniel se za chvíli vrátí z práce, přece nebude sedět hladový,“ ozvalo se od dveří kuchyně téměř vyčítavě.
„Boženo, mám teď ještě rozdělanou práci,“ odpověděla klidně Kristýna, aniž by zvedla oči od notebooku. „Nebojte se, všechno stihnu. Jakmile tohle dodělám, pustím se do toho.“
Tchyni však zajímalo úplně všechno a hranice soukromí pro ni prakticky neexistovaly.
„Už jste byli na ultrazvuku? Víte, jestli to bude kluk, nebo holčička?“
„Ano, byli,“ přikývla Kristýna. „Ale schválně jsme se lékaře neptali. Je nám to jedno, budeme se těšit stejně, ať už to bude syn nebo dcera.“
Božena nespokojeně zavrtěla hlavou. „To je ale nepraktické. Mohla bys rovnou nakoupit oblečení v těch správných barvách. Takhle budeš odkázaná jen na žlutou a zelenou.“
„To mi vůbec nevadí,“ odpověděla Kristýna klidně. „Nemyslím si, že kluci musí nosit výhradně modré a holky růžové. Vyberu prostě různé kousky.“ Dodala, že dnes se navíc dá všechno objednat online a není nutné po porodu obíhat obchody.
Čas plynul, Kristýna odešla na mateřskou dovolenou, ale Božena Vysokýová se stále nechystala odstěhovat. Řemeslníci, které si najala na opravy svého bytu, byli neustále vytíženi jinde a rozdělané práce se vleklé měsíce nehýbaly z místa.
Už tak pro Kristýnu nebylo snadné sdílet domácnost s matkou svého manžela. S blížícím se porodem ale její potřeba klidu a útulného zázemí sílila. Toužila připravit byt na příchod miminka, postavit postýlku, vymezit dítěti alespoň malý vlastní kout. A právě tehdy se objevila další komplikace.
Kristýna měla dlouholetou kamarádku Natálii Rychlýovou. Znaly se od školních let a prošly spolu kdečím. Nedávno se Natálie rozvedla a rozchod proběhl bouřlivě, plný hádek a obviňování.
Zůstala bez střechy nad hlavou a téměř bez peněz. Navíc na ní zůstal úvěr v hodnotě několika stovek tisíc korun, který bylo nutné co nejrychleji splatit.
Jednoho večera Natálie Kristýně znovu volala. Hlas se jí třásl a mezi slovy polykala slzy.
„Kristýnko, já už vážně nevím, jak dál. Peněz mám zoufale málo, úplně všechno, co vydělám, padne na splátky.“
Přiznala, že momentálně bydlí v hotelu, ale úspory určené na ubytování se tenčí. „Vydrží mi to maximálně do konce týdne. Pak už nebudu mít kam jít.“
„Zlatíčko, a jak ti můžu pomoct?“ zeptala se Kristýna tiše.
„Prosím, vezměte mě k sobě s Danielem. Jen na chvíli, na pár měsíců,“ naléhala Natálie. „Dostanu ještě dvě výplaty, doplatím zbytek dluhu a pak si budu moct dovolit pronájem. Hned se odstěhuju.“
Kristýna zaváhala. „Natálie, vždyť máme jen garsonku. Jednu ložnici. Nemůžeš přece bydlet přímo s námi.“
„Ale máte přece velkou kuchyň spojenou s jídelnou,“ namítla rychle Natálie. „Pamatuju si to ještě z oslavy nastěhování. Nějak se tam vejdu.“
Kristýna si povzdechla a chtěla odpovědět, ale věta jí zůstala viset ve vzduchu, protože už teď tušila, že tohle rozhodnutí nebude vůbec jednoduché.