Kristýna se nadechla, aby Natálii odpověděla, ale ještě než stačila cokoliv říct, vstoupila do hovoru další skutečnost, kterou nebylo možné přehlédnout. „Počkej, ty sis snad nevzpomněla, že na gauči v obýváku teď spává moje máma?“ připomněla jí opatrně. „Tam už vážně není žádné volné místo.“
Natálie se však hned chytila poslední šance. „Prosím tě, nevyhazuj mě,“ prosila skoro zoufale. „Klidně si hodím matraci na zem, fakt mi to nevadí. Ty a Daniel jste moje úplně poslední možnost. Jinak mi nezbude nic jiného než přespávat někde na nádraží.“
Ten večer si Kristýna sedla s Danielem ke stolu a otevřeně s ním všechno probrala. „Lásko, mně se ten nápad vůbec nezamlouvá,“ přiznala bez obalu. „Jenže nechat Natálii na holičkách prostě nedokážu.“
Daniel si promnul čelo a unaveně si povzdechl. „Tvoje kamarádka si teda umí najít řešení…“ zabručel. Pak ale pokrčil rameny. „Dobře, ať tedy přijede. Stejně bychom ji jinam neměli kam dát.“
Jediný, kdo s tím byl od první chvíle nespokojený, byla Danielova matka, Božena Vysokýová. Neváhala a Kristýně své obavy sdělila hned. „Mně se to vůbec nelíbí,“ prohlásila příkře. „Taháš si domů svobodnou ženskou, a to zrovna teď, když jsi těhotná a nemůžeš se manželovi věnovat jako dřív. Napadlo tě vůbec, co se může stát, když tu zůstanou sami?“
Po těch slovech se Kristýně usadil v žaludku nepříjemný tlak. Přesto se snažila varovné myšlenky zahnat a přesvědčit samu sebe, že se zbytečně trápí.
Natálie byla nadšená, že ji kamarádka přijala pod střechu. Kristýna však už po pár dnech začala svého rozhodnutí litovat. Z jejich útulného bytu se rázem stal přeplněný prostor, kde nebylo místo ani na klidnou chvilku.
Rána se změnila v logistický boj o koupelnu, snídaně probíhaly v těsném kruhu a večery, kdy si Kristýna s Danielem lehli do postele a pustili si film, byly neustále přerušované. Jednou přišla Božena s dotazem, podruhé Natálie sháněla nabíječku k telefonu. O soukromí nemohla být řeč.
Do toho všeho přišla další rána. Při pravidelné ultrazvukové kontrole lékařka upozornila Kristýnu na menší komplikace s průtokem krve placentou. „Když krev neproudí tak, jak má, miminko nemusí dostávat dostatek živin,“ vysvětlovala klidným, ale vážným hlasem. „Je nutné průtok stabilizovat. Doporučuji hospitalizaci.“
Nebyla jiná možnost. Zdraví dítěte bylo pro Kristýnu naprostou prioritou, a tak se ještě ten samý večer ocitla na nemocničním pokoji. Každý den následovaly odběry, procedury, léky i injekce.
Daniel jí chyběl víc, než čekala. První noci téměř nespala, protože nebyla zvyklá usínat bez jeho blízkosti. Telefonáty byly krátké – na pokoji leželo víc žen a Kristýna je nechtěla rušit. Navíc se jí do mysli neustále vkrádaly myšlenky na to, co se děje doma.
Ve dnech, kdy měla Božena volno a byla doma, byla Kristýna klidnější. Jakmile ale věděla, že tam Daniel zůstává jen s Natálií, svíral ji neklid. Ne, svému muži i kamarádce věřila. Přesto se nedokázala ubránit obavám a v hlavě se jí vracela slova tchyně.
„Tak, teď už je to mnohem lepší,“ uzavřela lékařka další kontrolu. „Můžeme vás propustit. Budete pokračovat v léčbě podle rozpisu, už ale v domácím prostředí.“