Těmito slovy lékařka vyšetření definitivně uzavřela. Kristýna sotva zadržovala radost, měla pocit, že se jí z hrudi zvedl obrovský kámen. Sotva se vrátila na pokoj, začala si balit věci. Pohybovala se pomaleji, než byla zvyklá – břicho už jasně prozrazovalo devátý měsíc těhotenství –, přesto měla během půl hodiny hotovo. O chvíli později stála před budovou nemocnice, opírala se o zábradlí a čekala na taxi.
Danielovi se rozhodla nevolat. Věděla, že je ještě v práci, a v hlavě se jí zrodil plán. Přijede domů dřív, připraví večeři a překvapí ho. Navíc měla klidné svědomí – Božena Vysokýová měla službu a Natálie Rychlýová měla být také v práci.
Když otevřela dveře vlastním klíčem, uvítalo ji šero. Venku se už stmívalo a v bytě se nesvítilo. Jen ze ložnice se táhl úzký pruh světla. Kristýna udělala pár kroků a s úsměvem zavolala:
„Danieli, už jsi doma? Já se těšila, že budeme večeřet spolu, už jsem si připadala hrozně sama.“
Úsměv jí však okamžitě ztuhl. Z ložnice se ozval měkký, důvěrný hlas Natálie a vzápětí se objevila ona sama. Vyšla ven v lehkém županu, rozevřeném tak, že sotva zakrýval nahé tělo. Kristýna zůstala stát jako přimrazená.
„Kristýno… ty už jsi doma?“ vypravila ze sebe Natálie nejistě.
„Ano, jsem,“ odpověděla chladně. „A vidím, že ses tu zabydlela víc než dost. Nebo jsi tu čekala na mě? Spíš na mého manžela, že?“ Hlas se jí třásl zlostí. „Vzala jsem tě k sobě, když jsi byla na dně. Omezila jsem vlastní rodinu, jen abys měla klid. A takhle se mi odvděčíš? Tím, že se pokusíš svést Daniela?“
Nechtěla slyšet žádné výmluvy. Beze slova začala sbírat Natáliiny věci a házet je na chodbu.
„Klidně mě vyhoď,“ zasyčela Natálie. „Stejně ti ho vezmu. Když ne dnes, tak jindy. Už jsem byla blízko. Já jsem si ho všimla první, když jsem za vámi přijela na kolej, a tys mi ho přebrala. Ale to nevadí. Daniel nebude chtít nemocnou ženskou. Se mnou může mít zdravé dítě, kdežto u tebe… kdo ví, jak to dopadne.“
V tu chvíli se otevřely vchodové dveře. Daniel Krejčí stál na prahu, ohromeně hleděl na rozrušenou manželku a polonahou Natálii, která stále křičela. Stačil slyšet dost. Bez dalšího slova ji chytil za zápěstí, vyvedl z bytu a rázně za ní zabouchl dveře. Pak ještě sesbíral zbytky jejích věcí a vyhodil je na schodiště.
Následoval dlouhý a těžký rozhovor. Kristýna nakonec Danielovým slovům uvěřila. Přísahal, že mezi ním a Natálií nikdy nic nebylo, a přiznal, že se na něj opakovaně lepila. Dokonce i Božena Vysokýová ji prý několikrát napomínala, ale marně.
O dva týdny později se Kristýně narodil silný, zdravý chlapec. Božena pomohla synovi připravit byt na návrat z porodnice a poté se stáhla, aby mladým dopřála klid. Novopečení rodiče zůstali sami, ponoření do tichého štěstí a do zcela nových rolí, které jim život právě svěřil.