„Tati, dneska za maminkou přišel nějaký cizí pán. Zavřeli se spolu v pokoji a mě tam nepustili. Musela jsem koukat na pohádky úplně sama!“ vyhrkla čtyřletá Rozálie Konečná sotva Radovan Zelený vešel po práci domů.
Takové oznámení ho zarazilo. Byl si totiž naprosto jistý, že něco podobného se stát nemohlo.
„Rozálko, jsi si jistá? Nemohlo se ti to jen zdát?“ zeptal se opatrně, snažil se přijít na to, proč by mu jeho milovaná holčička vyprávěla něco nepravdivého. „Proč bys maminku takhle pomlouvala vymyšlenými historkami?“
„Nezdálo,“ zamračila se holčička a uraženě našpulila rty. „Byl to vysoký pán a vůbec se mi nelíbil! Ty mi nevěříš?“
„Copak to tu máme, kdo se to tatínkovi mračí?“ ozval se lehký smích ženy, která právě vstoupila do místnosti a hned si všimla dceřina výrazu. „Co se stalo? Nekoupil ti panenku?“
Jenže Rozálie reagovala nezvykle. Jakmile se objevila maminka, holčička pevně sevřela rty, jako by se bála cokoli vyslovit. Chvíli bojovala sama se sebou, pak se jí zachvěl nosík a během pár vteřin propukla v hlasitý pláč. Vyděšení rodiče k ní okamžitě přispěchali.
„Zlatíčko, co se děje?“ sklonil se k ní Radovan.
„Nechci mamince ublížit,“ vzlykala Rozálie a dlaněmi si rozmazávala slzy po tvářích. „Maminko, prosím, nezlob se.“
„Já se nezlobím, Rozálko, opravdu ne,“ začala ji klidným hlasem uklidňovat Amálie Pospíšilová a jemně ji k sobě přitáhla, aby ji konejšivě pohladila.