Jakmile jim zmizela z dohledu, Radovan Zelený si tiše ulevil zaklením a v duchu častoval vlastní matku všemi možnými nadávkami. Proč jim prostě nedá pokoj? Jako by jejím jediným cílem bylo neustále rozdmýchávat spory a stavět je proti sobě.
„Zavoláme mámě,“ procedil skrz zuby, sotva potlačoval vztek. „Zdá se, že si máme co vyjasnit.“
Amálie Pospíšilová však zavrtěla hlavou a smutně se pousmála. „Co kdybychom za ní rovnou zajeli? Chci se jí podívat do očí,“ navrhla klidně. „Požádám sestru, aby pohlídala Rozálku.“
O půl hodiny později se u Rozálie Konečné objevila její oblíbená teta, obtěžkaná hračkami. Dětský smích a nadšené výskání zaplnily byt. Amálie si se sestrou vyměnila krátký pohled, v němž bylo tiché ujištění, že o holčičku bude postaráno, zatímco rodiče vyrazí řešit nepříjemnosti.
Když Jaroslava Kučerová otevřela dveře a spatřila zachmuřeného syna, rozzářila se úsměvem, který však vzápětí ztuhl. Není divu – za Radovanem totiž vstoupila do bytu i nenáviděná snacha.
„Tak pojďte dál, když už jste tady,“ utrousila chladně a zamířila do kuchyně. „Dáte si čaj?“
„Promluvíme si?“ opáčil Radovan a smazal z její tváře hrané překvapení. „Proč jsi naváděla Rozálku, aby mi vyprávěla smyšlenky?“
„Možná bys měl víc věřit dítěti než té vychytralé ženě,“ ohradila se Jaroslava dotčeně. „A odkud vůbec bereš jistotu, že bych vnučku k něčemu pobízela?“