Amálie znatelně zbledla a v očích se jí zračila opravdová úzkost. „Rozálko, já tě mám moc ráda, slyšíš? Vždycky,“ ujistila ji rozechvělým, ale pevným hlasem.
Dívka popotáhla a mezi vzlyky se konečně přiznala: „Já jsem o tobě řekla něco ošklivého… ale babička mě o to prosila. Slíbila mi, že když to udělám, budu mít bratříčka. A já si ho tak přeju…“
Manželé si vyměnili pohled a oba se neubránili trpkému výrazu. Samozřejmě – Jaroslava Kučerová v tom zase měla prsty. Už dávno bylo jasné, že jejich vztah nikdy nepřijala a neustále se snažila zasévat sváry.
„Co přesně ti babička řekla, že máš říct?“ zeptal se Radovan Zelený napjatě. V nitru vřel vzteky – zatáhnout malé dítě do intrik a nutit ho lhát vlastním rodičům bylo za hranou všeho.
„Že k mamince chodil nějaký pán,“ odpověděla Rozálie poslušně. „A taky že u nás ten pán přespával, když jsi byl pryč na… na tom…“
„Na služební cestě?“ napověděl Radovan.
„Ano,“ kývla. „Babička říkala, že pak budeš chtít miminko. A chtěl jsi?“ vzhlédla k otci s tak prosebným pohledem, až ho to bodlo u srdce. Beze slova ji sevřel v náruči.
„Chtěl. Moc,“ ujistil ji tiše. „A slibuju ti, že jednou bratříčka mít budeš. Jen teď nějaký čas nebudeš chodit za babičkou.“
„Opravdu bude?“ zeptala se nedůvěřivě a zkoumavě si rodiče prohlížela.
„Opravdu,“ přikývla Amálie. „Teď si běž pustit pohádku. My si tady s tatínkem chvíli popovídáme a pak za tebou přijdeme.“
Počkali, až se za dcerou zavřely dveře a její kroky utichly v chodbě…