„Dnes mi Rozálie Konečná řekla, že zatímco jsem nebyl doma, objevil se u nás nějaký vysoký chlap. A prý tu zůstal pěkně dlouho,“ pronesl Radovan klidně, ale v očích mu tvrdl výraz.
„Takže už se ani před vlastní dcerou nekrotíš?“ vyjekla Jaroslava Kučerová s hraným pohoršením, přičemž ji v duchu hřál pocit zadostiučinění.
„Jenže má to drobný háček,“ pokračoval, aniž by reagoval na její poznámku. „Celý den jsem byl s Amálií Pospíšilovou na videohovoru. Řešili jsme práci, hodiny v kuse. Jak si asi dokážeš představit, žádný cizí muž k nám přijít nemohl.“
„Třeba si to dítě spletlo. U dětí se to stává,“ pokrčila rameny.
„Jenže o minutu později se Rozálka rozplakala,“ nedal se přerušit. „A přiznala se, že jsi ji o to požádala ty. Nalákala jsi ji řečmi o bratříčkovi? Nepřipadá ti to hanebné?“
„Protože jinak to s tebou nejde!“ vybuchla Jaroslava. „Ta ženská se k tobě nehodí. Existují přece mnohem lepší kandidátky na manželku!“
„Dcera některé z tvých kamarádek, že?“ ušklíbl se Radovan chladně. Měl, co potřeboval slyšet, a v tu chvíli už v bytě nechtěl strávit ani vteřinu navíc. „To se nestane. A víš, co se nestane už vůbec? Moje dcera sem nepáchne. Rozálku uvidíš jedině pod naším dohledem.“
On i Amálie se otočili a odešli, aniž by brali ohled na rozhořčené výkřiky majitelky bytu.
Zatahovat dítě do intrik s cílem zbavit se nepohodlné snachy byla chyba, která se nedala vzít zpět.