Matka se objevila až večer, právě ve chvíli, kdy se Kristýna Tichýová chystala skočit do sprchy a pak si lehnout. A proč by taky nemohla jít spát dřív, když ji čekalo brzké vstávání. V kuchyni už seděla máma, čaj si odmítla nalít, nervózně si okusovala rty a vedla řeč, která se točila kolem ničeho podstatného.
Kristýna se ani nesnažila skrývat zívání. Vyhodit vlastní matku ze dveří jí svědomí nedovolilo, ale poslouchat nekonečné plácání prázdných slov se jí také nechtělo.
„Mami,“ přerušila ji nakonec, „děje se něco?“
„Ne, a proč by se mělo něco dít?“ odsekla žena.
„Nevím… přišla jsi dost pozdě.“
„To už ani nemůžu zajít za vlastní dcerou?“ rozčílila se máma. „Ty se od nás pořád víc odtahuješ, jako bychom byli cizí lidi.“
„Odtahuji?“ Kristýna se nadechla. „Mami, proč to říkáš? Zase se kvůli tomu pohádáme.“
„A snad ne?“ matka sevřela rty. „Jsi pořád sama pro sebe, kamarádky jsou ti bližší než rodina.“
„Dobře,“ Kristýna se na ni podívala pozorně. „Tak pojď, řekni mi, co máš na srdci.“
„Co bych říkala, ty přece všechno moc dobře víš.“
„Tak mluv, já poslouchám,“ pronesla Kristýna a veškerá ospalost z ní rázem zmizela.
„S Gabrielou Šimonovou se skoro nevídáš, pořád běháš jen se svými známými.“
„Ano, pokračuj.“
„Táta tě prosil, abys odvezla babičku na chatu, a ty sis našla výmluvu, že máš práci.“
„Kdo mě prosil? A koho že jsem měla vézt?“ zvedla obočí.
„Nedělej hloupou, slyšela jsi to dobře.“
„Dobrá, co dál?“
„A co dál?“ nenechala se zastavit matka. „Žiješ si jako v bavlnce, dvakrát do roka dovolená, peněz máš očividně nadbytek.“
„Ale kdepak,“ ušklíbla se Kristýna. „Já si je schovávám. Vydělávám si a šetřím.“
„Šetříš?“ máma zvýšila hlas. „U nás doma se patnáct let nesáhlo na rekonstrukci a ty bys přece mohla přispět na opravy v bytě rodičů.“
„Opravdu?“ Kristýna už se ani nesnažila skrývat ironii. „A to je všechno, nebo bude něco dalšího?“
Napětí houstlo, obě byly podrážděné a bylo jasné, že se jen tak neuklidní.
„Gabriela se dře od rána do večera,“ pokračovala matka, „a ty nemáš ani dítě, ani starost navíc. Mohla bys přece pomoct sestře.“
„Jak přesně?“ zeptala se Kristýna chladně. „Dát jí moje vydělané peníze? Nebo si mám naložit ji, jejího manžela i děti a nastěhovat je k sobě, mami?“
„A proč bychom to měli být my s tátou?“ ohradila se matka.
„To se ptáš mě?“ odpověděla Kristýna otázkou.
„Jsme přece rodina,“ trvala na svém matka. „Rodina si pomáhá.“
„Vy jste rodina, tak si pomáhejte,“ odsekla Kristýna. „Jak s tím souvisím já?“
„Ty si ze mě děláš legraci?“ rozohnila se máma. „Tobě spadlo všechno do klína, máš třípokojový byt, zatímco tvoje sestra se s celou rodinou tísní v jednom pokoji a…“