„…dokud jste mě k ní neodložila,“ pokračovala Kristýna tiše, ale každé slovo řezalo.
„Ne, to nepopírám, na rodinné oslavy jsi mě občas vzala. S Gabrielou přece musel někdo být. Jenže tě ani nenapadlo, že bych se měla najíst. A já, hloupá, doma nejedla, protože jsem přece šla s mámou na slavnost, s mámou… Před hosty ses chlubila, jak strašně miluju svou sestřičku, jak jsme si blízké, a všichni se nad tím dojímali. Jakmile se ale zavřely dveře a návštěvy odešly, posadila jsi mě do taxíku a poslala pryč k babičce. Hladovou. Vždycky.“
Odmlčela se jen na okamžik a pak zvedla hlavu. „Chtěla jsi si promluvit? Tak si promluvme. Vysvětli mi, prosím, kdy přesně se stalo, že jsem pro tebe přestala existovat.“
Hlas se jí zlomil, ale pokračovala. „Já si totiž pamatuju, jak moc jsi mě kdysi měla ráda. Jak jsi mi zaplétala copánky, úplně stejné, jaké jsi nosila ty jako malá. Obíhala jsi obchody po celém městě, jen abys sehnala mašle a atlasové stuhy, protože gumičky byly málo. Chtěla jsi, abych měla opravdové copy.“
„Vzpomínáš, jak jsme spolu blbly? Jak jsi mi četla pohádky, vymýšlela příběhy a šeptem mi převyprávěla dospělácké romantické filmy, na které jsi chodila beze mě?“
„A pamatuješ si, mami, jak jsi jednou chytila za límec Svatopluka Rychlého, když mi ubližoval? Jak jsi ho seřvala, a pak ses s jeho mámou smála? Doma jsi mi tehdy vysvětlila, že se mu líbím, a proto se chová jako hlupák.“
„Pak se objevil muž, který se stal tvým manželem. Chodili jsme všude spolu, ve třech. Byla jsem šťastná, že mám tátu. Věděla jsem, že není můj vlastní, ale byl laskavý a já ho milovala. Přitiskla jsem se mu tváří k ruce a potichu si přála, aby byl pořád zdravý.“
„Měl takovou pruhovanou mohérovou šálu, vzpomínáš? Když nebyl doma, vytahovala jsem ji ze skříně a vdechovala jeho vůni.“
Kristýna se trpce pousmála. „A pak se narodila Gabriela… a já byla navíc. Vám bylo dobře. Tobě, jemu – tehdy ještě mému tátovi – a vašemu dítěti. Na podlaze jste rozprostřeli teplou vatovou deku, takovou červenou. Leželi jste po stranách a uprostřed kopala nožičkami Gabriela. Pro mě tam nebylo místo.“
„Jednou jsem si k vám chtěla lehnout taky. Aspoň kousek. Jen být blízko. Tvůj muž mě odstrčil a řekl, že se tam roztahuju jak nějaká kobyla vedle mimina. A ty jsi mlčela, mami. Dívala ses jen na svou dokonalou dceru, narozenou z lásky.“
„A pak jsi mě předala své matce. Té, která mi říkala, že jsem vyvrhel…“