…z tvého života, z náruče mého nešťastného otce, prý z obrovské lásky. Že ano, mami? A s jakou lehkostí ses mě zbavila, když jsi mě bez zaváhání odvedla k babičce – k ženě, kterou jsem do té doby vůbec neznala.
Formálně jsi roli rodiče plnila. Objevila ses na třídních schůzkách, aby tě tam mohli pochválit, jak jsi zodpovědná. To bylo všechno. Já se mezitím snažila ze všech sil. Učila jsem se, dřela jsem, věřila jsem, že si mě jednou všimnete, že uvidíte, jaká jsem, a pozvete mě zpátky domů. Doufala jsem, že se znovu staneme rodinou.
Jenže mou jedinou rodinou byla babička. A kamarádky? To byly moje sestry. Držely při mně pokaždé, když mi bylo nejhůř. Nebyly to ty, kdo mi utíral slzy – byly to jejich mámy. Jim jsem svěřovala své holčičí bolesti, tajemství i strachy. Tobě ne.
Je mi třicet, mami. A víš, proč si nezakládám vlastní rodinu? Protože se bojím, že bych mohla být jako ty. Co když se to dědí? Co když nedokážu žít s mužem, zůstanu sama s dítětem, pak potkám jiného, budu mít další… a to první někam odložím. Ne tobě. Jeho babičce. A co když nebude taková jako ta moje?
Mám strach, mami. Přesto tě pořád miluju. Protože jsi moje matka. Protože každý člověk má v sobě potřebu milovat, i když ho to bolí.
Proto s tebou stále mluvím. Chápeš? Snáším všechno to šílenství, které kolem sebe vytváříš. Ale tvoji matku nemiluju. Je mi cizí. Stejně tak tvého muže a tvou dceru. Promiň, pro mě jsou to jen cizí lidé.
Pamatuješ, jak jsem se snažila sblížit s Gabrielou Šimonovou? Nikam to nevedlo. Ukázala se jako sobec. Myslela si, že jí budu kupovat drahé dárky a vozit ji do zahraničí. Jakmile pochopila, že z toho nic nebude, jednoduše mě vymazala ze svého života. Tehdy jsem ji zkusila – řekla jsem, že tentokrát zůstaneme doma, zajdeme k řece… a bylo po všem.
Řekla jsem ti všechno, mami. Můžeš odejít. Nebo tu zůstaň. Přitulím se k tobě, zapomeneme na všechny křivdy. Slibuju, že budu tou nejlepší dcerou…
„Promiň, musím jít…“
Matka vstala a beze slova odešla. Kristýna Tichýová zůstala sedět v kuchyni, úplně prázdná. Pak se dveře znovu otevřely. Kristýnin pohled se na okamžik rozzářil nadějí.
„Nerozumím tomu,“ řekla matka klidně. „Tak vezmeš Patrika Petříčka, syna Gabriely Šimonové, s sebou k moři? Je mu pět let a nikde ještě nebyl… A co ten byt, kdy se konečně pustíte do rekonstrukce?“
„Odejdi,“ zašeptala Kristýna. „Prosím… běž.“
Matka jen pokrčila rameny a zmizela za dveřmi.