…a přitom se u vás mačká v jedné místnosti, a auto, promiň, ale taky není žádná šunka. Dokonce ani Aleš Janeček, manžel Gabriely Šimonové, takové nemá – a to je přece chlap, že ano, drahá maminko.“
„No a co má být, že je to chlap?“ vyjela Kristýna Tichýová ostře. „Jak s tím souvisí, že on nemá auto jako já? A že si nedokáže zajistit bydlení pro vlastní rodinu? Namačkaní v jednom pokoji ve vašem dvoupokojovém bytě, zato děti zvládají vyrábět bez problémů.“
„Ještě jsi zapomněla přihodit na hromadu moji práci,“ pokračovala s ironickým klidem. „Ano, vydělávám slušné peníze, to máš pravdu. Ale taky makám od rána do noci jako tažný kůň. Mimochodem, zítra vstávám za svítání, takže tenhle naprosto zbytečný rozhovor tímto uzavírám a jdu spát.“
„Ty mě vyhazuješ?“ vypískla matka dotčeně.
„Ale kdepak,“ pokrčila Kristýna rameny. „Klidně tu můžeš přespat. Hostinský pokoj přece mám.“
„Takže pomoci sestře odmítáš?“
„Ano, odmítám.“
„A Patrika Petříčka s sebou k moři nevezmeš?“
„Nevezmu.“
„Ty jsi ale nestoudná!“
„Asi po tobě,“ odsekla chladně.
„Moje noha už sem nikdy nevkročí!“
„Zaplaťpánbůh.“
„Ty… ty… ty…“
„Co, mami?“ skočila jí do řeči Kristýna. „Že sem nemáš chodit? Vždyť já k vám taky nechodím. Naposledy jsem tam byla tehdy, když mě tvůj manžel popadl za límec a vyhodil ze dveří. Připomeň mi, kdy to bylo?“
Krátce se nadechla. „Aha, už vím. Když babička ležela a já ji sama nedokázala zvednout. Nakonec jsem musela zazvonit u sousedů. Ano, oni mi pomáhali ji umýt. A oni ji taky chystali na poslední cestu, protože kromě mě nikoho neměla. Můj otec byl její jediný syn.“
„A ještě něco, mami,“ dodala tiše, ale s o to větší vahou. „Zapomněla jsi, že jste mě v mých šesti letech odložili k tvojí matce. Prý jsem rušila malou Gabrielu Šimonovou ze spaní. Já si to vysvětluju jinak – překážela jsem vašemu rodinnému štěstí. Připomínala jsem ti mého otce, že? A tvůj muž, jako správný samec, nesnesl vedle sebe dítě po jiném.“
„Když ses pak potřebovala starat o svou milovanou Tatianu,“ pokračovala bez přerušení, „poslala jsi mě k babičce z otcovy strany. K úplně cizímu člověku, kterého jsem do té doby nikdy neviděla.“
„A tvoje máma – moje takzvaná babička – mě bez mrknutí oka odvedla do cizího bytu jako nepotřebnou hračku. Na starší vnučku si celé roky ani nevzpomněla. A najednou, když bylo potřeba jezdit na chatu, si vzpomněla na Kristýnu. Jak dojemné.“
„Měla jsem štěstí,“ uzavřela Kristýna. „Moje opravdová babička mi dokázala zahřát srdce. V osmi letech už bylo úplně zmrzlé – protože mě zradil ten nejbližší člověk. Vlastní máma.“
„Co to meleš?“ vyhrkla matka. „Vždyť ty jsi sama chtěla k babičce!“
„Vážně, mami?“ pousmála se Kristýna hořce. „Přijde ti to samotné aspoň trochu vtipné? Já jsem o její existenci ani nevěděla…“