Jeden z těch dvou kluků se náhle ohnal loktem po kamarádovi a okřikl ho, ať se uklidní, že ruší celé kupé. O kousek dál seděla malá holčička s nanukem, rozteklým po rukou i po šatech. Anna Kolářová bez váhání sáhla do kabelky, vytáhla vlhčené ubrousky a s úsměvem je dítěti podala. Matka jen vděčně kývla hlavou.
V tu chvíli si Anna znovu uvědomila, že přesně tohle je její svoboda. Obyčejná, neokázalá, ale opravdová. Jak by tohle mohly nahradit cizí pokoje s pohodlím, kde by byla jen hostem ve vlastním životě?
Cestou od zastávky přemýšlela, čím potěší Filipa Vaňka, syna sousedů. Manžel kdysi říkal, že kluk sní o mopedu. I starší by mu udělal radost, hlavně když by byl jeho. Takové dárky mají cenu, pomyslela si.
Když dorazila k chatě, nesl se zahradou smích a vůně grilovaného masa. Sousedé zase něco slavili. Jakmile si jí někdo všiml, hned ji zval dál. Žena s veselýma očima se dala do řeči: vyprávěla, že se jim narodil už pátý vnuk, rodina je veliká a chalupu pořídili právě proto, aby se tu mohli všichni scházet. Představila se jako Valentýna Rychlíková a s hrdostí dodala, že v třiapadesáti má pět vnoučat – a je za to šťastná.
Brzy se zpívalo, mladík sáhl po kytaře a z domu se přidal muž se starým akordeonem. Anna se usmála a probleskla jí hlavou myšlenka, že by příště mohla přivézt i akordeon po Bohuslavu Horákovi, třeba by ještě našel využití. Žít svobodně, tak jak byli s manželem zvyklí – po svém.
Valentýna se k ní naklonila a tiše se zeptala, zda tu bydlí sama. A hned nabízela pomoc, kdyby bylo cokoli potřeba, prý stačí říct jejím synům. Vždyť tu nejsou žádní samotáři, ale lidé mezi lidmi.
Večer byl hřejivý a klidný. Když děti uložili ke spánku, Anna se nenápadně vytratila domů. Okna nechala otevřená. Teď jí těšilo poslouchat hlasy, smích a hudbu, která se mísila s letní nocí.
Protože žít mezi lidmi znamená mít kolem sebe dobro. Jen si to člověk někdy uvědomí až tehdy, když se začne bát, že by mohl přijít o svůj docela obyčejný, a přitom tak krásný život.