— Ona si nezaslouží respekt, — řekl Marek klidně a podíval se na mě, jako bych byla věc, kterou má na prodej.
Seděla jsem na gauči v obýváku — ne, v jejich obýváku — a snažila se vypadat menší, než jsem byla. Naproti mně seděla Markova matka Vlasta Dvořáková s šálkem kávy v ruce a s výrazem někoho, kdo právě vyhrál válku.
— Vidíš, synku, — řekla spokojeně. — Konečně to vidíš. Říkala jsem ti to od začátku.
Bylo mi pětadvacet let. S Markem jsem byla rok a půl. Před čtyřmi měsíci jsme se nastěhovali do tohoto bytu — malý dvoupokojový v paneláku na Žižkově. Marek říkal, že ho našel přes kamaráda, že máme štěstí, že nájem je levný.
Já jsem mu věřila. Všemu jsem mu věřila.
A pak, před čtyřmi měsíci, se do našeho života vtrhla Vlasta Dvořáková. Jeho matka. Rozvedená, padesát tři let, prodavačka v drogerii. A od první chvíle mě nenáviděla.
První návštěva:
— No, Terko, takže tohle je tvoje vaření? — podívala se na polévku, kterou jsem připravila. — Zajímavé. Marek má jiný vkus.
Druhá návštěva:
— A pracuješ kde? Achá, v kavárně. No jo, dnes už mladé holky nechtějí pořádnou práci.
Třetí návštěva:
— Marku, synku, ty si tady žiješ jako ve chlívě. Podívej na tu kuchyň! Tvoje matka tě vychovala jinak.
A Marek? Marek mlčel. Nebo se usmíval. Nebo řekl:
— Mami, no přece, Terka se snaží.
Se snaží. Jako bych byla dítě, které zkouší chodit.
A pak, před týdnem, Vlasta začala přicházet každý den. Ráno, odpoledne, večer. Seděla v obýváku, dávala si kávu, koukala na televizi. Jako by to byl její byt.
— Maminko, nemáš dnes práci? — zeptal se jí Marek včera.
— Mám dovolenou, synku. Pomyslela jsem, že tu s tebou strávím čas. Terka mi přece nevadí, že?
Podívala se na mě s úsměvem, který vůbec nebyl úsměv.
— Ne, samozřejmě, — řekla jsem tiše.
Ale vadila mi. Hrozně mi vadila. Protože každý její pohled říkal: Ty tu nepatříš. Tohle je můj syn. Moje území.
A dnes… dnes jsem to nevydržela.
Přišla jsem z práce unavená. Vlasta seděla v obýváku a jedla dort, který jsem koupila včera pro Marka k narozeninám.
— Vlasto, — řekla jsem co nejklidněji, — to je Markův dort. Na narozeniny.
— No a? — podívala se na mě. — Marek mi přece nedá starší matce dort, ne?
— Ale… já jsem ho koupila pro něj…
— Terko, — přerušila mě, — nebuď sobecká. Matkám se dává přednost.
A v tu chvíli něco ve mně prasklo:
— Vlasto, tohle je náš byt! Náš! Ne váš!
Vlasta pomalu odložila vidličku. Marek vstoupil do místnosti zrovna v tu chvíli.
— Co tady řvete? — zeptal se.
— Tvoje přítelkyně mě vyháněla z bytu, — řekla Vlasta tiše a začala jí téct slza po tváři. — Já jsem jenom chtěla být blízko tebe, synku…
Marek se na mě otočil:
— Terka, co to má znamenat?
— Já ji nevyháněla! Jen jsem řekla…
— Slyšel jsem, cos řekla, — přerušil mě. — Křičela jsi na mou matku.
— Nekřičela jsem! Jen…
— Dost, — zastavil mě gestem. — Mami má pravdu. Od začátku měla pravdu.
Vlasta vstala a přistoupila k Markovi. Položila mu ruku na rameno:
— Synku, říkala jsem ti, že ta holka není pro tebe. Je mladá, nezralá, sobecká.
Marek se díval na mě. A pak řekl ta slova:
— Ona si nezaslouží respekt.
Zavládlo ticho. Já jsem seděla na gauči a necítila vlastní tělo.
— Synku, — řekla Vlasta jemně, — možná nastal čas… no, víš. Možná by bylo lepší, kdyby…
Přesně v tu chvíli se ozval zvonek. Marek otevřel dveře.
Na prahu stála moje babička Helena Novotná. Osmdesát jeden let, malá, křehká, s bílými vlasy a s kabelkou přes rameno.
— Terunko? — řekla a podívala se kolem. — Kde jsi, zlato?
— Babi? — vyskočila jsem z gauče. — Co… co tady děláš?
Babička vešla dovnitř. Podívala se na Marka. Na Vlastu. Na mě.
— Jela jsem kolem a řekla jsem si, že se stavím. Vždyť bydlím jen dvě zastávky odsud, — usmála se. A pak se zarazila: — Terunko, ty pláčeš?
Setřela jsem rychle slzy:
— Ne, babi, já jen…
— Kdo je tahle paní? — zeptala se Vlasta s povýšeným tónem.
Babička se na ni podívala. Pak se obrátila zpátky ke mně:
— Terunko, co se tu děje?
— Nic, babi, — snažila jsem se usmát. — Jen… malá hádka.
Babička zavrtěla hlavou. Pak se posadila na židli u stolu a otevřela svou kabelku. Vytáhla obálku.
— Marku, že? — podívala se na mého přítele.
— Ano, — odpověděl nejistě.
— Terunko mi o tobě hodně vyprávěla, — řekla babička klidně. — Říkala, že jste našli krásný byt. Levný nájem. Na Žižkově.
— Ano, — přikývl Marek. — Máme štěstí.
— Štěstí, — opakovala babička. — Zajímavé slovo.
Vlasta se posadila vedle Marka:
— Paní, s dovolením, ale tohle je rodinná záležitost…
— Rodinná, — přikývla babička. — Máte pravdu. Právě proto jsem tady.
Otevřela obálku a vytáhla papír. Položila ho na stůl.
— Tohle je nájemní smlouva na tento byt, — řekla. — Podepsaná v roce dva tisíce patnáct. Majitelka bytu: Helena Novotná. Nájemník: Marek Dvořák. Nájem: sedm tisíc korun měsíčně.
Marek ztuhl. Vlasta se předklonila a podívala se na papír.
— To je… — začala, ale nedokončila.
— Ano, — řekla babička klidně. — Tento byt je můj. Kupila jsem ho před dvaceti lety. Marku, ty jsi ho pronajal přes realitní kancelář před dvěma roky. Nikdy jsi nevěděl, kdo je majitelka. Platil jsi přes kancelář.
Podívala jsem se na babu. Pak na Marka. Pak znovu na babu:
— Babi… tohle je tvůj byt?
— Ano, zlato, — usmála se na mě. — Vždycky jsem ho chtěla pronajímat slušným lidem. A realitní kancelář mi říkala, že Marek je hodný chlapec. Já jsem netušila, že to je tvůj přítel. Terunko, ty jsi mi nikdy neřekla adresu.
— Já… já nevěděla, že to je tvoje…
Babička se otočila k Markovi a Vlastě:
— Když jsem před chvílí jela kolem a viděla jsem Terunko v okně, jak pláče, zastavila jsem. A poslouchala jsem. Dveře nejsou moc zvukotěsné, víte?
Marek otevřel ústa, ale nevydal žádný zvuk.
Babička vstala a přistoupila ke mně:
— Terunko, zlato. Sbal si věci. Pojedeš se mnou.
— Ale babi…
— Žádné ale, — řekla pevně, ale laskavě.
Pak se otočila k Markovi:
— A vy, mladý muži, máte čas do prvního září vyklidit tento byt. Vypovídám vám nájem. Máte měsíční výpovědní lhůtu. To znamená třicet dní. Papíry dostanete poštou.
— Počkejte, — zasáhla Vlasta. — To nemůžete jen tak…
— Mohu, — přerušila ji babička. — Jsem majitelka. A nájemní smlouva mi dává právo vypovědět nájem z jakéhokoli důvodu s měsíční výpovědní lhůtou. Je to tam napsané. Odstavec šest. Můžete si to přečíst.
Vlasta popadla papír a začala horečnatě hledat.
Babička vzala mou ruku:
— Pojď, Terunko.
Šla jsem s ní do ložnice. S třaslavýma rukama jsem nacpala do tašky oblečení, kosmetiku, dokumenty. Babička mi pomáhala. Skládala věci pomalu, pečlivě, jako by měla všechen čas světa.
— Babi, — zašeptala jsem, — já nevěděla…
— Já vím, zlato, — pohladila mě po vlasech. — Proto jsem nečekala, až mi to řekneš. Já jsem to viděla sama.
— Vidělas… jak dlouho jsi poslouchala?
— Dost dlouho, — řekla tiše. — Dost dlouho na to, abych pochopila, že ten chlapec a jeho matka tě ponižují. A dost dlouho na to, abych věděla, že zasloužíš líp.
Slzy mi stékaly po tvářích. Babička mě objala:
— Ty si myslela, že jsi sama, že? Že nikdo nepřijde.
Přikývla jsem.
— Nikdy nejsi sama, Terunko. Nikdy. Dokud žiju, máš mě. A já mám velký byt. A hodně místa. A spoustu času na to, abych ti ukázala, jak se má někdo chovat ke granddaughter.
Smála jsem se i plakala zároveň.
Vyšly jsme z ložnice. Marek stál uprostřed obýváku s papírem v ruce. Vlasta seděla na gauči a vypadala, jako by ji někdo udeřil.
— To je nespravedlivé, — řekl Marek tiše. — My jsme tady bydleli…
— A mohli jste bydlet dál, — odpověděla babička, — kdybyste se chovali slušně. Ale vy jste se nechovali slušně. K mé vnučce.
— Ale my…
— Papíry dostanete poštou, — zopakovala babička. — Do prvního září. Hezký den.
Vzala mou tašku a zamířila ke dveřím. Šla jsem za ní. Otočila jsem se ještě jednou.
Marek stál se svěšenou hlavou. Vlasta na mě zírala s neskrývanou nenávistí.
A já jsem poprvé za čtyři měsíce ucítila, jak se mi uvolňuje hruď.