Marek mi zavolal po třech dnech.
— Terko, prosím. Musíme si promluvit.
— Nemáme o čem mluvit, Marku.
— Prosím. Já se omlouvám. Mami… mami to přehnala. Já jsem to neviděl. Ale teď to vidím.
— Teď? — zeptala jsem se tiše. — Po čtyřech měsících? Po tom, cos mi řekl, že si nezasloužím respekt?
— Já to nemyslel…
— Myslel, Marku. Myslel jsi to. A tvoje matka to myslela taky.
— Terko, nemusíš se stěhovat. Najdeme jiný byt. Budeme bydlet sami. Bez mámy.
— Ne, Marku.
— Prosím. Dám ti čas. Týden. Měsíc. Rok. Ale prosím…
— Ne, — zopakovala jsem. — Není to o tvé matce. Je to o tobě. Ty jsi mě nechal ponižovat. Celé čtyři měsíce. A neudělal jsi nic.
— Promiň…
— Sbohem, Marku.
Zavěsila jsem. Zablokovala jsem jeho číslo.
Vlasta mi napsala email týden nato. Dlouhý, plný nadávek, výhružek právníkem, obvinění, že jsem jí zničila syna.
Smazala jsem ho. Bez přečtení do konce.