— A dnes to prasklo, — dokončila jsem své vyprávění.
Babička dlouho mlčela. Pak vstala a uvařila čaj. Posadila se zpátky:
— Terunko, můžu se tě na něco zeptat?
— Samozřejmě, babi.
— Proč jsi mi nic neřekla?
Sklopila jsem oči:
— Styděla jsem se.
— Za co?
— Za to, že… že jsem tak slabá. Že to nedokážu zvládnout sama. Že se nechám ponižovat od tchyně. To zní jako… jako vtip. Jako klišé.
Babička vzala mou ruku:
— Terunko, poslouchej mě pozorně. Není to slabost. Není. Když tě někdo systematicky ponižuje, není to tvoje chyba. Je to jeho chyba.
— Ale já jsem mohla odejít dřív…
— Mohla. Ale láska je silná. A naděje je silná. Doufala jsi, že se to změní. To není slabost. To je lidskost.
Slzy mi znovu tekly po tvářích.
— Babi, děkuju. Za dnes. Za to, cos udělala.
— Nemusíš děkovat, — usmála se. — Jsem tvoje babička. To je moje práce.
— Ale ty jsi jim vzala byt…
— Vzala jsem jim můj byt, — opravila mě. — A udělala jsem to ne kvůli pomstě. Udělala jsem to, protože jsem věděla, že ty to sama nemůžeš udělat. Že jsi příliš dobrá na to, abys odešla. Tak jsem ti pomohla odejít.
— A co když… co když mi Marek bude volat? Co když se bude omlouvat?
Babička se na mě podívala vážně:
— Pak mu řekneš: už ne. Už ne, Marku. Měl jsi šanci. Měl jsi rok a půl. A ty jsi si vybral svoji matku.
Přikývla jsem.
— A co budu dělat teď?
— Budeš bydlet tady. Se mnou. Dokud nenajdeš něco vlastního. A já ti budu připomínat každý den, že sis zasloužíš někoho, kdo tě bude respektovat.