V autě — babička stále řídila, i v jejích osmdesáti — jsme jely mlčky. Až po chvíli jsem se zeptala:
— Babi, jak dlouho už to víš? Že bydlím v tvém bytě?
Babička se usmála:
— Před měsícem mi zavolala Ivana z realitní kanceláře. Říkala, že nájemník chce prodloužit smlouvu. Dala mi jeho jméno. Marek Dvořák. A já jsem si vzpomněla — ty jsi mi přece říkala, že tvůj přítel se jmenuje Marek.
— A… a proč jsi mi to neřekla?
— Protože jsem chtěla, abys to zjistila sama, — odpověděla. — Chtěla jsem, abys sama viděla, jestli je to ten pravý člověk.
— A dnes?
— Dnes jsem jela kolem, chtěla jsem se jen podívat, jak vypadá byt po letech. A viděla jsem tě v okně. Pláčeš. A slyšela jsem, jak ta žena… ta matka… jak na tebe mluví. A slyšela jsem Marka.
Babička se na chvíli odmlčela. Pak pokračovala:
— Víš, Terunko, já jsem zažila hodně. Sedmdesát let jsem byla vdaná za tvého dědu, bůh mu dej lehkou zem. A viděla jsem hodně vztahů. Dobrých i špatných. A naučila jsem se jednu věc.
— Jakou?
— Když muž dá přednost své matce před svojí ženou, nikdy to nedopadne dobře. Nikdy.
Rozplakala jsem se znovu.
— Já jsem ho milovala, babi.
— Já vím, zlato. Ale láska sama nestačí. Musí být respekt. Musí být důstojnost. A ten chlapec ti to nedal.
Dojely jsme k babičce — velký byt v činžovním domě v centru. Tři pokoje, vysoké stropy, parketové podlahy. Místo, kde jsem trávila dětství.
Vešly jsme dovnitř. Vonělo to po vanilce a starých knihách.
— Teď mi povíš všechno, — řekla babička a posadila se ke stolu. — Od začátku.
A já jsem vyprávěla.