Poznala jsem Marka před rokem a půl. Byl to kámoš kolegy z kavárny, kde jsem pracovala. Třicet let, programátor, milý, vtipný. První rande, druhé, třetí. Po půl roce jsme se rozhodli žít spolu.
— Našel jsem byt, — řekl mi tehdy nadšeně. — Levný, hezký, na Žižkově. Kamarád mi dal kontakt na realitku.
Nastěhovali jsme se. První měsíce byly krásné. Vařili jsme spolu, chodili na procházky, plánovali budoucnost.
A pak přišla Vlasta.
— Synku! — vrhla se na něj hned při první návštěvě. — Konečně tě vidím! Vždyť jsi se ke mně nehlásil celé tři týdny!
— Mami, měl jsem práci…
— Práce, práce, — mávla rukou. — A kdo je tahle?
— To je Terka. Moje přítelkyně.
Vlasta si mě změřila pohledem od hlavy k patě.
— Mladá, — konstatovala. — Jak mladá?
— Pětadvacet, — odpověděla jsem ticho.
— Aha. Marek je o pět let starší. Potřebuje zralejší ženu, víš?
To byla první rána.
Druhá přišla týden nato:
— Marku, synku, nemůžeš mi půjčit peníze? Do výplaty mi chybí.
Marek jí poslal pět tisíc. Pak dalších pět. Pak dalších deset.
Třetí rána:
— Terunko, já ti nerozumím. Proč pracuješ v kavárně? To přece není kariéra. Marek si zaslouží ženu, která má ambice.
Čtvrtá, pátá, šestá… ztratila jsem přehled.
A Marek? Marek mlčel. Nebo obhajoval matku:
— Terka, máma to nemyslí zle.
— Terka, máma je sama, potřebuje mě.
— Terka, nevyvolávej konflikty.
A pak, před měsícem, začala Vlasta přicházet každý den. A já jsem začala mizet. Ve vlastním bytě. Ve vlastním životě.